Budujte a rozvíjejte zdravou sebeúctu

Zdravá sebeúcta (anglicky self-esteem), které se také říká sebe-ocenění nebo sebehodnocení, je důležitou osobní a sociální komoditou. Stojí za to jí budovat a rozvíjet.

V tomto příspěvku chci vysvětlit, co to ta sebeúcta je, proč je tak důležitou a konečně i to, jak jí budovat. Ani ne tak u sebe sama, jako spíše jak svým vedením napomáhat druhým, aby zdravou sebeúctu měli.

Co je sebeúcta

Asi nejznámější koncepce sebeúcty pochází od psychoterapeuta Nathaniela Brandena (1930 - 2014), který sebeúctu staví na šesti pilířích - šesti praktikách. Podle něj není sebeúcta ideovou koncepcí, ale určitými praktikami. Lze je nalézt na internetu, jsou opravdu populární. Méně známé je to, že sebeúctu můžeme pojímat právě naopak, tedy jako nějakou ideovou koncepci. Podle psychologa profesora H. Stephena Glenna (1941-2004), který působil v oblasti vzdělávání a tréninku, duševního zdraví a rodinné psychologie, stojí zdravá sebeúcta na třech pilířích - třech vnímáních sebe sama - třech přesvědčeních, která o sobě máme. Zde budu vycházet z toho druhého pojetí.

Ona tři přesvědčení tvořící pilíře sebeúcty se dají stručně vyjádřit asi takto:

  1. Přesvědčení o osobních schopnostech:
    "Jsem schopný se vypořádat s problémy a výzvami a ze všech zkušeností získávat sílu a moudrost. Když něco neumím, a stojí mě to za to, tak se to prostě naučím."
  2. Přesvědčení o osobním významu:
    "Můj život má smysl, je pro někoho či něco důležitý."
  3. Přesvědčení o osobním vlivu:
    "Přestože ne vždy mohu plně kontrolovat co se mi stane, vždycky mohu rozhodnout, jak mě to ovlivní. Ve skutečnosti je toho strašně hodně, co mohu udělat pro formování svého života."

Všimněte si, prosím, velmi důležitého faktu, že (takto definovaná) zdravá sebeúcta se neodvíjí od toho, že je člověk v něčem prokazatelně lepší nebo horší, než ti druzí, nebo se tak cítí. V uvedených třech pilířích není ani vidu ani slechu po srovnávání se s druhými, ale o vnímání sebe sama: svých schopností, svého významu a svého vlivu na sebe. Budovat si sebeúcty na základě vyčnívání nad druhými je budování falešného sebeúcty. Tím nechci říci, že všelijaká ta srovnávací klání s druhými nejsou nedůležitá. Jsou. Poskytují nám totiž cennou zpětnou vazbu, jak na tom se svým praktickým chováním se vypořádat s určitou výzvami tady a teď jsme. Sekundárně vypráví i o našich schopnostech se tady a teď chovat určitým způsobem. Nevypráví však příběh o našich trvalých osobních schopnostech (bod 1), ani o tom, jak se svou schopností či neschopností se takto chovat dále naložíme (bod 1), ani o osobním významu "je důležité, že tady jsem a dělám to a to" (bod 2), ani o přesvědčení o osobním vlivu (bod 3). Zpětná vazba, která primárně vypovídá jenom o chování, není totéž, co ony fundamentální pilíře, které jsou přesvědčeními o osobních schopnostech, osobním významu a osobním vlivu.

Kromě toho, ukazují studie, zdravá sebeúcta nemá vztah k bohatství, vzdělání, místu bydlení, sociální příslušnosti, zkrátka a dobře k materiálnímu blahobytu či bídě. Když někteří lidé tvrdí, že po koupi určitých věcí jim narůstá sebeúcta, řekl bych, že nemají zrovna na mysli sebeúctu podle uvedené definice.

K čemu je zdravá sebeúcta dobrá a k čemu ne

Podíváme-li se znovu na ony tři pilíře, je myslím nabíledni, že sebeúcta je podstatnou pro řešení nových vnějších i vnitřních výzev a tudíž i pro rozvoj (bod 1 a 3), a zároveň i životní angažovanosti (bod 2): pokud nejsem pro něco nebo někoho důležitý(á), pokud můj život nemá žádný důležitý význam, tak proč bych se pro to měl nějak přetrhnout?

Tvrdím, že sebeúcta je nadbytečnou až rušivou pro zachování stávajícího stavu.

Představme si, že něco provozujeme a nechceme to změnit. Svoji profesi, osobnost, rodinu, firmu, společnost, nebo její ideologii, to je jedno. Ať děláme co děláme, vždycky nám do toho vleze nějaký rušivý prvek. Abychom mohli zachovat status quo, je jenom jediná cesta, jak s ním naložit: eliminovat jej, nebo alespoň eliminovat jeho rušivý vliv. To znamená, že smyslem našeho života je eliminace rušivých prvků, vlivů a vůbec jakýchkoliv novot. Máme tedy to, co požaduje druhý pilíř - smysl života. Jak je to však s prvním pilířem? Zachováváme status quo a tudíž se nemůžeme učit, jak zvládnout nové výzvy. Nemůžeme, protože by to narušilo status quo. Podobně pilíř tři nehovoří a zafixování (umrtvení) života, ale o jeho formování. Pro zachování stávajícího stavu sebeúctu nepotřebujeme, je nadbytečnou a někdy až rušivou.

Můžete si také vyvolat i historické příklady režimů, které se zuby nehty bránily rozvoji, a které se snažily udržovat stávající stav. Asi si vzpomenete i na to, že tyto režimy tomu napomáhaly tak, že tomu překážející sebeúctu lidí spíše potlačovaly, než aby jí rozvíjely. Pochopitelně.

Sebeúcta je dobrá pro rozvoj osobního, organizačního či společenského života, ale je zbytečnou až překážející pro zachování jeho stávajícího stavu.

Sebeúcta je také dobrá pro utváření zdravých (stabilních vzájemně prospěšných) interpersonálních vztahů. Ukazuje se, že lidé s nízkou sebeúctou upadají do závislých vztahů, nebo vztahů poměrně nestabilních.

Pokud jste normálním a vyzrálým politikem, manažerem, nebo rodičem, jistě uznáte, že právě takové lidi či děti chcete mít. Jsou prostě skvělí. Sami řeší výzvy a problémy, se kterými se setkávají, a když je řešit neumí (a řešit je jim za to stojí), hledají, jak by se to naučili. Jistě, dělají chyby. Jsou však schopni z nich čerpat poučení a moudrost. Jsou na sebe (i své výsledky) hrdí a hned tak je něco, nejen jejich chyby ale třeba i nepochopení či dokonce nepřátelství druhých, nepoloží.

Ne každý je "normální a zralý". Někteří lidé, třeba malé děti, to ještě nemají ve svých svých hlavách pořádně srovnané, a sebeúctu druhých snižují, nebo rozvracejí: "Nemehlo! Šeredo!! Debile!!!" Podobně se chovají ti, kteří mají psychickou nemoc, nebo poruchu.

Jak sebeúctu budovat a rozvíjet

Pokud se jeden podívá na Amazon.com, nabude dojmu, že sebeúcta je důležitým odvětvím národního hospodářství USA (nalezl jsem tam 122966 odkazů). Pokud se podíváme blíže, zjistíme, že ony knihy jsou povětšinou kategorie self-help, tedy pomoz si sám. Jakoby sebeúcta byla individuální záležitostí každého z nás. Nejinak je tomu i na našem internetu; jako jeden příklad za všechny uvádím volně stažitelnou publikaci Napumpujte své sebevědomí z webu zivotbezhranic.cz. Výzkumy však nedávají tomuto pojetí až tak zcela za pravdu: sebeúcta čistě soukromou záležitostí není.

Výzkumy provedené v rámci velmi silně empiricky prověřené teorie attachmentu (též teorie citové vazby) i jiných psycho disciplín (např. rodinná terapie, tvrdí, že

To nejlepší, co pro svoji zdravou sebeúctu můžete udělat, je narodit se do té správné rodiny.

Jazykem teorie attachmentu to znamená, že typ citové vazby, kterou si v dětství se svými rodiči vytvoříte, dobře predikuje míru sebeúcty. Se zdravým sebevědomím koreluje jenom jeden typ citové vazby, které se říká vazba bezpečná. Pokud se tedy narodíte do rodiny, které se podaří s vámi u vás vypěstovat bezpečnou vazbu, je veliká šance, že později budete mít zdravou sebeúctu.

Provedené výzkumy ukazují, že je zhruba pětapadesáti procentní šance, že se člověk do takové rodiny narodí. Pokud to náhodou nevyjde, je na místě, pokud je zájem, s tím něco dělat. Typ vazby, která vznikla v dětství, nemusí být být tou, se kterou člověk umírá, a totéž platí i o sebeúctě.

Za prvé tedy doporučuji pěstovat u druhých bezpečnou vazbu: buďte dostupní, povzbuzujte, nevyžádaně se nevměšujte.

Abychom to mohli dělat, tak je záhodnou takovou vazbu sami mít. I to jde. To je již však trochu jiný, i když související, příběh. Vraťme se zpátky k napomáhání rozvoje samotné sebeúcty druhých.

Abyste jí mohli šířit, musíte ji mít. Pokud jí nemáte - pokud jste ufňukaní, ukňouraní, nedůvěřivý vůči sobě, svým schopnostem, osobním významu a vlivu - bude vaše úsilí neautentické a neefektivní. Nalezněte si prostředí, ve kterém může vaše sebeúcta vzkvétat, nebo ještě lépe prostředí, které vás v tom bude podporovat. Jak jsem již řekl, existuje spousta self-help knih, jak se s tím poprat. Některé jsou výborné, některé mizerné (budují něco jiného).

Když už zdravou sebeúctu máme, můžeme jí začít rozdávat. Jak jsem již napsal, vyplatí se to.

Obecně se jedná o dvě věci. Za prvé se zuby nehty bránit byť i neúmyslným aktům rozvracení sebeúcty druhých. Ano, i zdravou sebeúctu lze zničit. Existují na to četné studie; nebudu o nich psát a případné zájemce o metody které patří do arzenálu práce s nepřáteli státu, čarodějnicemi, teroristy, vrahy, lupiči a vyděrači, a do sektářských praktik či do masového marketingu, odkazuji na knihu Dominica Streatfielda "Brainwash". Za druhé to znamená pomáhat druhým, a to vytvářením vhodných příležitostí, monitoringem, adekvátními reakcemi na úspěchy a neúspěchy, a podporou postupu, takové podmínky a takové vnímání sebe a světa, které podporují ony tři pilíře.

Například lze doporučit následující konkrétní postoje a aktivity:

  • Věnujte druhým plnou pozornost
    Ukazuje se, že žádná pozornost, tedy ignorování druhého, je z hlediska sebeúcty daleko horší, než druhému nadávat. Nejlepším základem je plná, ničím nerušená pozornost. Věnovat se druhému jenom na půl ucha znamená demonstrovat ne zcela úplný respekt vůči jeho osobě. Multitasking si nechme do světa věcí, ne lidí.
  • Respektujte osobu druhého
    Namísto toho, abychom se obecně vyjadřovali k osobě druhého, a to napříč časem a prostorem, jako například "Ti jsi ale kráva!", je vhodnější hovořit o konkrétním chování nebo schopnosti se v daném kontextu adekvátně chovat: "V tom a tom se ti podle těch a těch metrik nevedlo," což je hodnocení chování - nevýkonné, nebo neefektivní. "Možná, že se v tomhle neumíš ještě správně (výkon, efektivita) chovat," což je hodnocení schopností se slůvkem "možná". Těžko můžeme s jistotou tvrdit, zda to umí, nebo ne.
  • Vyhledávejte to, co se druhému podařilo a pak jej za to upřímně oceňte
    V managementu, a ostatně také v rodinách, začneme s druhým často mluvit, až když něco podělá. Jsme přímo posedlí monitoringem negativních odchylek od žádoucího stavu. VELMI doporučuji k tomu přidat průběžné úmyslné vyhledávání a oceňování toho, co se druhému podařilo. Nechápu, jak může manažer zaměstnávat někoho, komu se každý týden nic mimořádného nepovede. Ale možná, že je to jenom mizerný manažer, který si toho ani nevšímá.
  • Nechte být druhé lidi, alespoň občas, sami sebou
    Společenské, organizační či rodinné konvence jsou důležité. Důležitější jsou lidi, kteří je utvářejí. Nechte být tedy lidi, přinejhorším alespoň občas, sami sebou.
  • Ptejte se, co druzí chtějí
    Před vlastním negativním hodnocením chování druhých je určitě na místě uvážit zeptat se, co tím chováním druhá osoba vlastně chtěla dosáhnout. Například je docela možné, že druhá osoba svým, podle nás idiotským chováním, chytře sledovala úplně něco jiného, než jsme si my domnívali. Například nás docela často rozčiluje chování (včetně výroků) některých politiků. Na zem by nás mělo vrátit vědomí, že vlastně nevíme, co tím vlastně doopravdy sledují. Pokud nás totiž chtějí naštvat, tak je na místě uznat, že se jim to daří docela dobře. Nepředpokládejme, že víme co chtějí, a to aniž když jsme to druhé osobě řekli. Například jsme zadali úkol "Uklidit ten bordel." A daná osoba se chovala tak, že to k odstranění bordelu nevedlo. Předpoklad, že se tak chovat chtěla, je iluzí. Nepředpokládejte tedy, ptejte se. A pak naslouchejte.
  • Naslouchejte
    Nemyslím tím "poslouchání" slov, ale pečlivé naslouchání s vnímáním paralingvistických a neverbálních projevů s cílem pochopit druhého.
  • Vysvětlujte
    Je jasné, že v krizi, a v souvisejícím aktuálním nedostatku času nemá vysvětlování zásadní význam. Někdy tuhle správně převrácené priority přenášíme i do běžné praxe. V běžném životě je však důležitější vysvětlovat naše postoje, paradigmata, úsudky, úmysly než štěkat příkazy. Již při samotném vysvětlování se totiž stává, že my sami zjistíme, jak je naše vysvětlení vachrlaté. Většinou se to dozvíme, až když nasloucháme zpětné vazbě.
  • Sdílejte
    Předávání názorů a myšlenek druhým a jejich naslouchání je sdílení. Pokud jste manažerem, rozhodně s tím musíte začít sami. Pokud budete tutlat své názory a myšlenky, většina druhých, samozřejmě že až na ty rebely, vás napodobí: budou si je nechávat pro sebe.
  • Věřte v kapacitu druhých, a tuto víru demonstrujte
    Možná, že "to" druzí zatím ještě neznají, neumí. Věřte tomu, že kdyby chtěli, tak to zvládnout.
  • Osobně se angažujte do rozvoje druhých
    Možná, že jste nakonec spolu s druhým došli k závěru, že ta druhá osoba na "tohle ještě nemá". Možná, že na to ani nechce mít, možná ale, že chce. Tohle rozhodnutí není vaší věcí. Zeptejte se. Ujasněte si to. Pokud chce, můžete druhému podat pomocnou ruku. Minimálně jej či ji povzbudit a formálně, nebo neformálně sledovat jeho nebo její pokrok.
  • Neuvázněte v katastrofických předpovědích o druhých
    Občas na základě empirických pozorování či výpočtů docházíme ke katastrofickým předpovědím. Máme k tomu důvody. Lze dokonce slušně předpovídat i chování velkého vzorku lidí. Jednotliví lidé se takovými předpovědmi neřídí. Vždycky nás něčím překvapí. Nejen negativně (oblíbený lidský faktor), ale i pozitivně. To není výmysl, to je potvrzený fakt. Je tudíž moudré pracovat s fakty a nemyslet a nemluvit nesmysly a katastrofické předpovědi o lidech typu "Einsteine, z vás jaktěživ nic pořádného nebude", "Na tohle Ty (nikdy) nemáš", nebo "Nejsi tím typem člověka, který by tohle mohl (někdy) zvládnout" zcela vytěsnit ze svého uvažování. Tyhle výroky druhého člověka spíše sráží, takže mají tendenci se sebepotvrzovat, než napomáhají tomu, aby nás mile překvapil.

Při práci s jedincem musíme pracovat jak s jeho subjektivními i objektivními elementy, tak také musíme vnímat prostředí, ve kterém se baví, truchlí, žije a pracuje. Pokud nevěnujeme pozornost vnitřním "elementům" člověka a zároveň tomu, co se nachází nad "ním", nemůžeme celému jedinci skutečně porozumět. A těžko mu pak pomoci s jeho sebeúctou. Je tedy třeba zároveň pracovat na mnoha frontách. Pro management je podle mě tou nejdůležitější fronta kulturní, která se strukturálně nachází "nad" jedincem.

Pokud se nám totiž podaří vybudovat takovou kulturu, ve které se informace o vhodnosti zdravého nejen individuální, ale i týmové a organizační sebeúcty stane sdílenou a důležitou, a vytvoříme podmínky pro to, aby si lidé zdravou sebeúctu navzájem vyměňovali, sdíleli, budovali a rozvíjeli, nebudeme to muset dělat. Bude se to dělat "samo", a přitom se to bude dělat lépe a s lepšími výsledky, než kdybychom to dělali my sami.

Shrnutí

Zdravá sebeúcta je nesmírně důležitou pro řešení nových problémů a výzev, se kterými se setkáváme, pro rozvoj osobnosti, organizací, společnosti, a pro rozvoj celého života. Je záhodno jí mít.

Existují určité zásady, které víceméně vyplývají je její definice, jak si jí vybudovat. Není to však až takovou soukromou věcí, jak by se mohlo na první pohled zdát. "Sebe sama," říká se, "nacházíme v očích druhých."

Proto je na místě pomáhat druhým, aby sebeúctu také měli. To není konkurenční zápas, ale společné úsilí o rozvoj a pokrok. Aby se nám všem dařilo lépe.

K tomu je také velmi vhodné vybudovat vhodnou organizační kulturu.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se