Pěstujte zdravou sebedůvěru

Asi si lze těžko představit vysoce výkonný a produktivní tým, jehož členové vykazují příliš nízkou, nebo příliš vysokou míru sebedůvěry. Pro výkon a efektivitu je dobré, aby jí měli tak akorát, tedy ani moc malou a ani moc velkou, zkrátka aby jí měli zdravou. Důvěřovat tomu, že něco i když ještě ne vše, dokážou, a to co nedokážou mohou, budou-li o to opravdu usilovat, dokázat. Proto je jednou z důležitých povinností vedoucího pracovníka postarat se o to, aby lidé v oblasti jeho působnosti, takovou zdravou míru sebedůvěry měli.

Osoba, která neumí vytvořit kulturu, která podporuje sebevědomí, a která neumí v případě potřeby u jednotlivce účinně zasáhnout, není k vedení lidí kvalifikována. Tečka. O lidských a organizačních škůdcích, často lidech s narušenou osobností, kteří sráží zdravé sebevědomí svěřených lidí směrem dolů, ani netřeba mluvit.

Sebevědomí, sebedůvěra (angl. self-esteem) je, obecně řečeno, vědomí si své vlastní hodnoty. Závisí podle vývojové psycholožky Susan Hartové na kompetenci a sociálním přijetí, a má více dimenzí (např. pracovní kompetence, atletické kompetence, fyzický vzhled, ...). Něco je zděděné, něco vrozené, něco se člověk, v interakci se svým prostředím, naučí. Je to docela věda.

Sebevědomí a věkSamozřejmě, že se v průběhu života sebedůvěra vyvíjí (Robins, R. W., et al., J. Global self-esteem across the life span, Psychology and Aging, 17, str. 423–434.). Je sice v průměru po celý život vyšší u mužů než u žen, ale křivka je v podstatě ta samá. Okolo deseti let je sebevědomí poměrně značné a odtud padá strmě dolů, až do nějakých dvaceti. Pak sebevědomí do pětadvacítky o něco povyleze, aby se do pětačtyřicítky udrželo zhruba stejné. Selský rozum by řekl, že s dalším přibývajícím věkem a degradací organismu by sebevědomí mělo jít dolů, ale ono ne. Ono naopak leze velmi utěšeně nahoru, a to tak, že okolo pětašedesátky nastává maximum, které je u mužů, ne u žen, dokonce vyšší, než to dětské desetileté. Pak teprve to jde se sebevědomím opravdu s kopce. Zdá se, že na smrtelné posteli mizí sebevědomí jako pára nad hrncem. Ještě se zbývá zmínit o individuálních odlišnostech. Individuální rozptyl, který na grafu nezobrazuji, je v jeho levé polovině skoro zanedbatelný a v jeho pravé ohromný. Jakoby platilo, že v mládí je sebevědomí hodně záležitostí unifikované biologie, ke které se ve středním věku přidávají nakumulované životní zkušenosti, které se sebevědomí individuálně mávají nahoru a dolů, takže již padesátníci vykazují celé spektrum od zcela mizivého, až po ohromující (to je, zdůrazňuji, jenom hypotéza, pro jejíž validitu nasvědčuje rozptyl sebraných dat, avšak nečetl jsem, že by byla nějak někým ověřena).

Ať jsou tendence jakékoli, je určitě lepší se sebevědomím uvědoměle pracovat, než je nechat hříčkám osudu. Psychologové (např. SIGELMAN, Carol K. a Elizabeth A. RIDER, 2012. Life-span Human Development, 7th ed. Belmont: Wadsworth Cengage Learning, str. 363 -364.) pro zvýšení sebevědomí obecně doporučují následující. Za prvé je možné zmenšit rozdíl mezi sebe-ideálem a sebe-reálem (např. povýšení sebe seberozvojem, nebo snížením ideálu), za druhé adjustovat své cíle a kritéria sebe-posuzování (náročnější nebo méně náročné), za třetí porovnáváním sebe se staršími spoluobčany (kteří jsou na tom často hůře, než my), a konečně neosvojování si negativních stereotypů (např. ignorování toho, co o lidech v mém věku tvrdí reklama, protože ta to kvůli svému cíli prodat více dělá horší, než to ve skutečnosti je). Pochopitelně, že to není jenom o psychologii, ale i o nezanedbatelných kulturních diferencích. A, pochopitelně, že práce na zdravém sebevědomí není jen o zvyšování příliš nízkého (a tací lidé tvoří převážnou většiny v psychiatrických ordinací), ale i o snižování příliš vysokého (tací lidé nechodí dobrovolně do ordinací, protože jejich sebevědomí jim říká, že tohle oni přece nepotřebují). Manažerská literatura o práci se sebevědomím druhých, jak jsem si všiml, zatím většinou mlčí. Takže pár nápadů, co s tím v manažerském kontextu a kromě dobrých psychologických rad, dělat.

Příliš nízké sebevědomí

Takový člověk se do nějaké aktivity nepouští, protože předem ví (je o tom přesvědčený), že to nezvládne, nebo to bude na nic. Buď si myslí, že je to beznadějné (nikdo na světě to nedokáže), nebo si myslí, že to sice z principu jde, ale on(a) jako osoba to nesvede.

Příčin nízkého sebevědomí je celá řada. Lze je často vystopovat až do výchovy v raném dětství (viz např. teorii attachementu), nebo až před něj. Nízkou sebedůvěru si však lze docela dobře pořídit dlouhodobějším pobytem v nezdravé kultuře, pokud ovšem nemá člověk vybudovanou dostatečnou psychickou imunitu.

Například se stává, že člověk má nízkou hladinu sebevědomí i kvůli jednomu svému fyzickému rysu, jako jsou třeba malá prsa (ve srovnání s modelingovým vzorem). To může velmi spolehlivě zabránit živé sebevědomé sociální interakci, jako je třeba aktivní účast v diskusi projektu.

Nemusí to být zrovna fyzický rys, který snižuje sebevědomí. Mohou to být i další vlastnosti, jako jsou například znalosti či dovednosti, či malá obratnost v chování ("Jéééé, ty neuděláš padesát kliků?").

Tvrdím, že pro nápravu není třeba pátrat po příčinách. Stačí odstranit toxické prostředí, je-li mu člověk vystaven, nebo alespoň eliminovat jeho vliv, a pak danému jedinci pomáhat s rozvojem jeho sebevědomí. Je užitečné stavět na tom, co ten člověk obdivuhodného zná nebo umí. U každého jedince něco takového najdete. A pokud ne, hledali jste špatně. Potom to postupně jako hodný vir rozšiřujte i do dalších oblastí. Pozorně si všímejte co se daří a nedramatizujte to, co ještě ne. Pochvala, ocenění, uznání dělají zázraky. A buďte trpěliví, hodně trpěliví. To proto, že fyzicky se jedná o změnu neurologické sítě, která je, u lidí nad dvacet pět, přestože plastickou, již také docela slušně stabilizovanou.

Akceptuji však, že některé metodiky potřebují pro svoje metody nápravy příčinu identifikovat. Staví na lineárních vztazích. Pokud tyto metody preferujete vy, tak si příčiny nízkého sebevědomí, spánebohem, najděte. Vězte však, že to stejně asi nebude ta pravá pravá příčina. Ta pravá příčina je v komplexních systémech (jako jsou lidé) obvykle "tam všude". Například si vezměte nízké sebevědomí z, jak se zdá, malých prsou. Co je tady pravou příčinou? Vrozené vlastnosti, nevhodná strava, nebo jsou za tím ti lidé okolo, kteří se dotyčné posmívají, nebo nedostatečná odolnost dotyčné, že ty jejich posměšky vůbec bere na vědomí, nebo její rodiče, kteří jí nevychovali k tomu tohle na vědomí nebrat? Opakuji znovu, že pátrat po příčinách nestojí u komplexních systémů často za tu námahu, a je obyčejně lepší pracovat iterativně se všemi a každou částí naráz na nápravě. Říká se tomu celostní, nebo holistický přístup. Ještě se k tomu vrátím v běžné údržbě sebevědomí.

Je tady také otázka ekologičnosti. Pomáhat danému jedinci s jeho vědomím, že mu pomáháte, nebo bez něj? Pokud to jde, tak doporučuji s jeho vědomou spoluúčastí. Prostě se zeptejte: "Hele, podle toho a toho se mi zdá, že máš nízké sebevědomí. Souhlasíš s tím?" A když řekne Ano, zeptejte se ho, nebo ji, zda mu/jí to vadí a zda to chce změnit. To pro jistotu. Může se totiž stát, že si v nízkém sebevědomí přímo lebedí. Někteří lidé totiž používají nízké sebevědomí jako svoji strategii, jak se vypořádat s výzvami prostředí. Dělají, buď vědomě, nebo ne, ze sebe bezmocné chudinky, a očekávají, často s úspěchem, že se okolí nad nimi slituje a udělá to za ně. Je to prostě, jak píše Nazare Aga (viz knize Nenechte sebou manipulovat), jedna z forem manipulace. Navíc je zde riziko, že pokud danému člověku seberete jedinou strategii, kterou bezvadně zvládá, a zároveň mu nepomůžete si osvojit lepší, ekologičtější a produktivnější, ocitne se v háji a jeho hněv se obrátí, a to naprosto logicky, proti Vám.

Příliš vysoké sebevědomí

Je málo pravděpodobné, že by jedinec s nízkým sebevědomím zastával manažerskou pozici. Není totiž očividně schopen vést sebe, natož aby vedl druhé. Oprávněně se od něj očekává, že se zdravou mírou sebevědomí bude udávat směr a motivovat k činnostem, aby se tím směrem šlo. Proto je běžné, že na manažerských pozicích nalezneme lidi se zdravým až vysokým sebevědomím. Je však třeba si pohlídat, aby nebylo přespříliš vysoké až megalomanské. Příliš vysoké sebevědomí však nemají jenom manažeři, lidé na vedoucích pozicích. Občas se setkávám, a Vy asi také, s lidmi, kteří si myslí, že když se dostali na vysokou školu, nebo jí absolvovali, nebo se stali manažery, nebo vyhráli nějakou soutěž, nebo jsou hlasatelé v televizi, že sežrali veškerou moudrost světa. Slova jako "nevím", "neznám", "neumím", jakoby v jejich slovníku neexistovala. Člověk, který ani neví, co nezná a neumí, není prostě schopen dostatečně vyhodnotit rizika aktivit, do kterých se naprosto bez zábran (s vysokou důvěrou) pouští. Může to ohrozit nejen jeho, ale i celý kolektiv. Je napsáno více knih o tom, jak velmi úspěšné organizace zkolabovaly právě z toho důvodu, že si vybudovaly příliš vysoké sebevědomí.

Pokud je sebevědomí tak vysoké, že zjevně poškozuje jeho nositele nebo organizaci, nebo je to poškození velmi pravděpodobné, je na místě mu s tím poněkud pomoci. Adjustace příliš velikého sebevědomí na zdravou úroveň se děje dvěma způsoby: sražením sebevědomí, nebo budováním pokory.

Srazit někomu sebevědomí je poměrně jednoduché: danému jedinci dáte naprosto nemožné či nesplnitelné úkoly. Když je nezvládne, dáte mu to pěkně okousat. A když se mu je (k vašemu podivu) splnit podaří, co nejvíce je bagatelizujete, zlehčujete, snižujete. Srážení sebevědomí považuji za neetické, může to však být i příznak poruchy osobnosti (mučeníčko, to je moje potěšeníčko), nebo příznak toho, že daný manažer toho o managementu, specificky o vedení lidí, ještě moc neví; ani netuší, že to jde i jinak, ekologičtěji, ohleduplněji a udržitelněji, než jak ho to naučili filmy nebo televizní seriály o psychopatických manažerech.

Druhý způsob, tedy budování pokory, spočívá v tom že s daným jedincem probíráte, co ještě nezná, neví, neumí, a že mu ukazujete, kde všude by to mohlo být ještě lepší, prospěšnější, produktivnější. Postupem času by si daný člověk měl začít i bez vaší pomoci lépe uvědomovat svoje stávající limity, a ideálně si uvědomovat, že nějaké limity tady pro něj (každého člověka) budou vždycky. A hlavním úkolem je ony limity posouvat, rozvíjet se. Příliš sebevědomí člověk tuto potřeby necítí.

Pokud si daný jedinec ani s vaší profesionální manažerskou pomocí své limity neuvědomí, pokud nebude pracovat na jejich posunu (svém rozvoji)? Něco je špatně. Vyhoďte z práce buď sebe, nebo jeho. Daný jedinec je pro organizaci příliš rizikovým faktorem.

Zvláštní kategorie

Docela zvláštní kategorií jsou lidé, kteří své sebevědomí odvozují ne od svých aktuálních znalostí, dovedností, nebo míry chápání, a od toho co v minulosti dokázali a co pokazili, ale od svého vlastnictví věcí. Například když vlastní značkové triko za dva litry a spolužáci jej berou, tak je plný sebevědomí, ale když je nemá, pak se stydí se mezi nimi ukázat. Tací lidé podle zpráv v tištěných i internetových médií i podle toho, co píší psychologové, opravdu existují. Například se lze dočíst, že někdo vyměnil svoji ledvinu za nový iPod, nebo že někdo nutí svojí matku, aby nastoupila druhé zaměstnání, aby si mohl do školy opatřit stodolarové kecky. S takhle vyhraněným člověkem jsem se zatím osobně nesetkal. Nemám tedy osobní zkušenosti s tím, jak u tohoto vyhraněného typu změnit zdroj jeho sebedůvěry z vnějších věcí na sebe.

Mám však zkušenost s mixem, kdy nějaká marginální část naší sebedůvěry plyne z vlastnictví věcí. Dělám to tak, že při hodnocení a posuzování činů, úsilí a výsledků tohoto jedince nevěnuji, jako jeho manažer, těmto věcem sebemenší pozornost. Dále se snažím, pokud se na to hovor v kolektivu nějak stočí, vhodně zmírňovat, zlehčovat. No a nakonec dávám k dobru historky o těchto jevech, přičemž jim dávám negativní význam. Samozřejmě, že ukazuji i pozitivní příklady. Docela to u některých lidí funguje. To z jednoho prostého faktu: lidé odvozují své myšlení, cítění i chování hodně i od toho čemu ten, který je vede, věnuje a nevěnuje pozornost. U lidí, které nevedete, či obecněji řečeno u těch, kteří ve vás nevidí člověka, jehož ideje, nápady a postoje je vhodné brát v potaz, je tato strategie podobná házení hrachu na stěnu. Tady je třeba asi začít od Adama: pomoci jim s něčím, po čem již nyní touží. Pokud jim v tom reálně - viditelně a hmatatelně pomůžete, asi vám začnou více naslouchat.

Existují ovšem i manažeři, kteří odvozování sebedůvěry od věcí nedělají přesně naopak. Využívají je, posilují, a toto posilování jim umožňuje to ještě lépe využívat. Určitě to funguje. Avšak dosahují s tím něco poněkud jiného. Například sžíravá touha po ještě koženějším, ještě polstrovanějším a ještě dražším křeslem, které zaplní díru v sebevědomí, může sice vést přes seberozvoj k lepší pracovní efektivitě a výkonům, ale často nevede. Opatřit si ještě koženější křeslo jde i mnohými jinými způsoby, než jenom seberozvoje. Zvyšování si sebevědomí přes seberozvoji a sebezdokonalování je neošiditelné a vede k žádoucímu výsledku rovnou.

Udržování zdravého sebevědomí

Pro další výklad budu předpokládat, že jakž takž zdravé sebevědomí máte. Asi jste si všimli, že Vám v průběhu času kolísá nahoru a dolů. Někdy to jde i docela rychle. Možná, že necháváte na okolnostech, aby je tyto zase vrátily zpět. Lidem, kterým záleží na každodenním dobrém výkonu, efektivnosti a dobré pohodě, nemůže být jedno, aby vnější okolnosti určovaly, jaké jejich sebevědomí bude. Proto jej udržují na té správné hladině vlastním přičiněním.

Jak to děláte Vy? Jak konkrétně zjišťujete, že je příliš nahoře nebo dole, a jak konkrétně si je uvědoměle povznášíte a snižujete?

Naše reklamní vzory jej zvyšují, a to zcela pochopitelně, prostřednictvím vnějších věcí. Vezmou si na sebe nové (ideálně značkové) hadry, namazají na sebe nějakou vazelínu, sednou si do nového auta a ejhle, jejich sebevědomí je nahoře. Oproti tomu snižování sebevědomí dělají tak, že si na ty čisté nové hadry vylijí nějaký sajrajt, svojí tvář vystaví procesu vrásčitého stárnutí na agresivním slunci, větru a dešti, nebo nechají to auto nabourat, či zkorodovatět. Přeskočme tuto zvláštní kategorii, které jsem věnoval předchozí oddíl, a věnujme se vnitřním věcem, které jsou pro nás zajímavější.

Úplně tím nejjednodušším, nejběžnějším, přesto však docela účinným způsobem je tzv. "kotvení zdrojů". Obecně jde o to, že pro excelentní výkon potřebujeme ty správné psychologické zdroje. Například zaujetí, nadšení, koncetraci, nebo klídek. Zdravé sebevědomí je jedním z nich. Je proto dobré, když je pro onen výkon potřebujeme, je mít "v sobě". Mít tu správnou míru nadšení, zaujetí, sebevědomí, koncentrace, ... Dosahuje se toho neuroasociací: naučíme se, aby na nějaký podnět (třeba zmáčknutí si ušního lalůčku, zamumlání si nějakého slova, nebo představení si nějakého obrazu), naskočil ten správný psychofyziologický stav. Návody "jak tomu svoji nervovou soustavu naučit" lze nalézt i na internetu. (Poznámka: v angličtině se této technice říká anchoring, kterou však není radno si plést s jiným významem téhož slova, který zavedl Daniel Kahneman, a který znamená určitou kognitivní chybu, a to takovou, že při dělání úsudku bereme v potaz nějakou informaci, která je však k logickému závěru zcela nerelevantní.)

Kotvení zdrojů je tak jednoduché, až je nudné. Pro běžnou údržbu sebevědomí lze využít i některé aktivity, které již děláme za jiným účelem. Nehodí se pro to ty aktivity, ve kterých nemáme tok událostí tak zcela pod svoji vlastní kontrolou; v tom případě totiž nemůžeme garantovat, že když potřebujeme sebevědomí zvýšit, nebo snížit, že se tak opravdu stane. Jsou to například kolektivní aktivity (třeba soutěživé sporty), nebo aktivity, které jsou závislé na rozmarech prostředí, jako je například opalování či rybaření.

Vřele doporučuji si k údržbě sebevědomí vybrat nějakou individuální činnost, kterou můžete dělat denně, jejíž (dokonalé) zvládnutí je na věky, která je hodně citlivá k výchylkám vašeho sebevědomí, a konečně která poskytuje rychlou zpětnou vazbu. Provozováním takové aktivity si můžete své sebevědomí posílit, když jej máte nízké, a na druhou stranu vás aktivita rychle vytrestá, když je vaše sebevědomí příliš vysoké.

Asi by to chtělo nějaký konkrétní příklad. Poslední čtyři roky se mi na tohle osvědčila horská jednokolka. Ač je jejím hlavním posláním něco jiného, je údržba sebevědomí příjemným vedlejším efektem. Předevčírem jsem zaznamenal, že moje sebevědomí je nízké. Tak jsem si dal delší a jednodušší vyjížďku, což znamená, že jsem skoro nepadal. A ejhle, sebevědomí hned narostlo. Včera to bylo naopak: dařilo se, na co jsme sáhl, a sebedůvěrou jsem přímo překypoval. Tak jsem sedl na jednokolku a s aktuálním vysokým sebevědomím jsem vjel do těžších terénů. V momentě, když jsem ležel mezi dvě stromy s proraženými elasťáky, naraženým kolenem, odřeným předloktím a s do zadku zapíchnutími trny ze šípkového keře, jsem si uvědomil, že moje sebevědomí je již v normálu. Zvládnu mnohé, ale ještě ne zdaleka vše.

Nemusí to být jenom jednokolka, takových aktivit je velké množství. Pojďme si projít některé oblíbené a projděme si jejich vhodné a nevhodné charakteristiky

Aktivity, které lze bezvadně zvládnout, a v podstatě na nich jejich provozovatel již nic nemůžete zkazit, jsou docela oblíbené. Sebevědomí přinejmenším nesnižují. Takže se může docela dobře stát, že nám při jejich provozování vystřelí až přes moc. Opravdu vřele doporučuji se preventivně věnovat i aktivitám, jejichž zvládnutí je na věky.

Jednou z aktivit na věčné časy je sportovní horolezení. Je na něm také výborné, že je hodně citlivé na míru sebevědomí: nemáte žádné a nic nevylezete, máte přespříliš vysoké, a už letíte. Není však lezení jako lezení. Při lezení s partnerem se stává se, že Váš partner má svůj den, leze jako ďábel, a vy, když náhodou se svým sebevědomím potřebujete nahoru, nemáte ten den šanci. Při lezení s partnerem nezáleží jenom na vás. Pak je tady, samozřejmě, free solo lezení, tedy lezení sám a bez jištění. Cena za zvyšování sebevědomí a za jeho případné přestřelení je (podle mě a pro mě) příliš vysokou (obyčejně smrt, se štěstím jenom supertěžký úraz). Bouldering (technicky náročné lezení po menších šutrech) je na údržbu sebevědomí v oblasti sportovního lezení asi to nejlepší: záleží jen na vašem aktuálním psychickém a fyzickém stavu, zlepšovat se lze do konce života, je na sebevědomí hodně citlivé, zpětná vazba je velmi rychlá (lezete, nebo letíte).

Oblíbenou aktivitou je cyklistika. Běžné ježdění poskytuje zpětnou vazbu až v cíli: ujetí tolik a tolik za takovou a takovou dobu. S ohledem na zpětnou vazbu je to obdobné, jako učení se nějakému kognitivnímu předmětu (matematika, historie, psychologie, filozofie, medicína, ...): nejdříve se učíte a pak teprve si ověřujete, zda to znáte. Činnost učení se a okamžité ověřování toho, co již umíte zároveň, tedy poskytování okamžité zpětné vazby, je pro potřeby běžné denní údržby sebevědomí lepší.

Lyžování je také dobré, kdyby ovšem šlo provozovat i v létě. Sezónních aktivit je třeba mít více, a vyplnit každý den alespoň něčím, co nás udržuje kompletně fit.

Snad jsem ty potřebné atributy vysvětlil dostatečně. Možná však, že Vám vrtá hlavou, proč zatím zmiňuji jenom fyzické činnosti. To proto, že jsou pro sebevědomí důležité. Zrovna tak, jako společnost lidí, se kterými interagujeme.

Lidé okolo nás nám poskytují svoji zpětnou vazbu, v jejich očích vidíme sebe: "To moulo, tys to zase podělal! Ty idiote, do konce života se to nenaučíš! V životě jsem neviděl takového vola, jako jste Vy! Plešoune! Tlusťochu! Křivonosko!" Někdy to není obraz, který se nám líbí. Někteří z nás jsou i příjemci pochlebování: "Jé, Vy jste tedy chytrý! V životě jsem neměla takového muže, jako jsi Ty! Ach, jak hluboké máte oči Vilmo!" Naše okolí něco vysílá a my to nějak přijímáme. Často to hýbe i s naším sebevědomím a je dobré to zařídit tak, aby to hýbalo správně nebo, ale o jenom přinejhorším, aby to nehýbalo špatně.

I peníze, které za něco od druhých za něco dostáváme mohou snižovat, nebo zvyšovat naše sebevědomí. V dobře vedených podnicích dostávají lidé peníze za svůj přínos. Někdy se nám jej (toho přínosu) podaří vygenerovat více, jindy méně, to se (v komplexních systémech) stává. Nepopisuje to moji osobu, ale přínos. Avšak v momentě, kdy si vztáhnu peníze k tomu čeho jsem schopen, ke svému (nekonečnému) potenciálu, tedy k sobě jako osobě, pohyb peněz hýbe, musí hýbat, s mým sebevědomím. Příkladem jsou organizace, které takto odměňují; jakoby platily sběračům jahod za další cizí jazyk. I to je důvodem, proč se hodně lidí cítí být finančně podhodnoceno, málo nadhodnoceno. Znáte někoho, kdo brblá, že má v práci moc peněz?

Kromě správných fyzických aktivit, správné společnosti (správné interakce se správnými lidmi), je tady ještě správná strava. Nedomnívám se, že jsem se při propojení zdravého sebevědomí se stravou zbláznil. To, co do těla dostáváme, ovlivňuje naši fyziologickou a tudíž i psychologickou stránku. Někdy to jde docela rychle. Například některým lidem již po pár panácích naskakuje vysoká sebedůvěra, jiní po témže množství propadají hlubokým sebelítostivým depresím. Jindy to jde zase pomalu: nahromadění těžkých kovů (Cu, Zn, Pb, Cd, Hg a Cr) v těle, kterého lze dosáhnout nevybíravým požíváním běžné stravy, vede k výsledkům, které jsou podobné, jako když vás otráví šéf: k těžkým fyziologických a psychologických újmám, jako jsou újmy na kognitivních schopnostech, imunitním systému, funkcích některých životně důležitých orgánů, ke svalová dystrofii, skleróze, atd., atd. Jak moc veliké sebevědomí člověk asi tak může mít, když se evidentně zcela rozpadá? Pokud tedy dbáme o zdravou sebedůvěru, dbejme též o správnou stravu.

A jsme u celistvého přístupu. V sebedůvěře, a mnohých dalších věcech, které jsme dříve považovali pouze za psychologické, nejde jen o ni, ale i naše těla, v jaké kultuře a v jaké společnosti se nacházíme, a, samozřejmě, i o to co jíme. V komplexních systémech lze dosáhnout téhož výsledku s různými elementy i různými procesy.

Závěrem

Práce se sebevědomím je důležitou pro osobní a organizační úspěch. Výsledkem této práce by mělo být zdravé sebevědomí - ani malé, ani příliš veliké.

Pokud jste manažerem, naučte se udržovat své zdravé sebevědomí vlastními silami a pak to denně dělejte. Pomáhejte lidem, které vedete, aby zdravé sebevědomí získali, aby jej uměli udržovat, a aby jej uměli šířit.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se