(Ne)říkejte pravdu správně

Předpokládejme, že jste lídrem druhé vrstvy (alespoň "žlutá" úroveň ve smyslu koncepce Spirální dynamiky), integrálním lídrem (ve smyslu Kena Wilbera), evolučním lídrem (dle pojetí Petera Merryho, nebo dle Nonzero od Roberta Wrighta, nebo dle koncepce Evolution Arrow Johna Stewarta, o které jsem zatím ještě nikde nepsal), nebo prostě "opravdovým" lídrem (např. Stephen R. Covey, Deepak Chopra, a spousta dalších). Je jedno, co vedete: skautský oddíl, své děti, vývojářský tým, partu kopáčů, stát, nebo nadnárodní organizaci. Jste však charakterističtí tím, že vám záleží na blahu a potřebách všech druhých stejně tak jako na vašich vlastních. Nepatříte mezi vrahy, lupiče, vyděrače či oškubávače. Nejste tedy v obecném slova smyslu člověkem, jehož identita jaksi stojí na schopnosti potlačit (zničit, zlikvidovat, zabít, ošulit a přečůrat) ty druhé, ty, které podle nějakého kritéria (podřízení, nadřízení, žlutí, černí, červení, bohatí, bezmocní, líní, pilní, blbí, chytří, nepřizpůsobiví, ...) za druhé považujete, a tak získat pro sebe, nebo svoji organizaci (rodinu, klan, firmu, politickou stranu, národ, ...) nějakou jednostrannou výhodu. Předpokládejme, že tyhle primitivní "proti" představy, které ostatně umí implementovat každý blbý medvěd, již máte za sebou, a jde vám o ekologickou, vzájemně výhodnou, spolupráci, rozvoj, koevoluci.

Pak všechno, o čem teď budu psát, a co jsem převzal z ve své době velmi populární knihy "Nevyšlapanou cestou" z roku 1978 od psychiatra Morgana Scotta Pecka, samozřejmě děláte. Domnívám se však, že neuškodí si občas zopakovat, co vlastně člověk dělá, proč to dělá, a jak moc dobře mu to jde.

Funkcí lhaní (sdělování toho, o čem víme, že není pravda), je získání jednostranné výhody nad druhými. To není ekologické, to není "opravdový" leadership, a tudíž lhaní je, z daného pohledu, špatné vždycky.

Selektivní zamlčování našich názorů, myšlenek, pocitů a postřehů, však může a nemusí být špatné. Někdy není dobré říkat celou pravdu, a někdy není dobré jí neříct.

Například se může stát, že naprostá otevřenost a upřímnost, sdělování lidem to, o čemž jsme přesvědčení, že je pravdivé, povede k poškození některé ze zúčastněných stran: buď to poškodí nás, nebo ty druhé. To není ekologické. Například není vhodné každému sdělit, že v hrníčku od babičky, který se nachází na skříni v obýváku, ukrýváte dvacet tisíc; mohlo by to poškodit vaše zájmy je tam mít. Zrovna tak není vhodné natvrdo říkat studentovi, o jehož aktuální totální neschopnosti jste bezpečně přesvědčeni (a máte pro to důkazy), že zkoušky bezpečně neudělá. Může jej to výrazně odradit od jeho dalšího možného studijního úsilí.

Je třeba připustit, že v určitých případech takový šťouchanec funguje - nese výsledky. Daného jedince šťouchanec nabudí tak, že to, natruc Vám, dokáže. Tento výsledek je však dosažen díky tomu, že jste ze sebe udělali jeho nepřítele, ne spojence. Vytváření nepřátelství není leadershipem druhé vrstvy. Takže pokud lídři druhé úrovně jste, tohle máte již za sebou; sice dovedete vytvářet nepřátele, ale již to vědomě neděláte. Umíte to již dělat i jinak,

Může se také stát, že když něco zamlčíme, zase to někoho poškodí. Když tomu studentovi nesdělíte, že ty zkoušky podle Vás nezvládne, možné, že dál bude žít v bludu své geniality a nijak své studijní úsilí nezvýší. To není dobré. Nebo když prodáme někomu něco a při tom mu neřekneme, že zboží je předražené a že má prošlou lhůtu, poškodí to zákazníka. Obchodníci často argumentují tím, že když mu to řeknou, poškodí sebe.

Proto je práce s pravdou, se zamlčování či sdělováním svých názorů, myšlenek, pocitů a postřehů, docela obtížnou. Víte to také. Abyste to mohli dělat, tak asi máte předem připravená nějaká kritéria "správnosti", principy, kterými se ve svých úsudcích co a jak sdělovat řídíte. Scott Peck ve své knize Neprošlapanou cestou navrhuje šest následujících principů:

Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého.

Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že pokaždé vyžaduje závažné morální rozhodnutí.

Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách, např. na potřebě mít moc, líbit se nebo chránit vlastní mapu reality před kritikou.

Právě naopak, za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu musí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje.

Za páté: hodnocení potřeb toho druhého je úkol natolik složitý, že může být proveden moudře jen tehdy, jsme-li vedeni skutečnou láskou k němu.

Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je hodnocení jeho schopnosti využít pravdu pro svůj duchovní růst.

Morgan Scott Peck, Nevyšlapanou cestou, str. 51-52

Jednou věcí "opravdového" lídra je, aby to takhle dělal sám, a druhou jeho věcí je, aby pomohl vedeným, aby to dělali stejně. Když si uvědomíte, jak dlouho jste uvedené zvládali Vy sami, jistě si uvědomujete, jak dlouho to bude trvat u druhých. Je třeba to opakovat, opakovat, opakovat a nenechat se odradit.

Například musím říci, že s obchodníky, kteří mi nabízejí věci, které nepotřebuji, stále ještě zaznamenávám velmi sporadické úspěchy: jen málokdy se mi podaří jim podat svůj názor tak, aby mi nakonec vysvětlili, že danou věc opravdu vůbec nepotřebuji a abych si jí tedy rozhodně nekupoval. Možná, že bych měl začít více pracovat s pátým bodem: nejdříve zajistit, aby mě milovali? A to jistě nejlépe udělám tak, že je budu milovat. Milovat je? Hodně moc? Hm, tak tady cítím, že mám zatraceně velké rezervy. To tedy bude zase práce! Že já ten článek vůbec psal! Mohl jsem mít pokoj a žít v blahém přesvědčení, jak dobře mi to jde a že už tedy nemusím dělat vůbec nic.

A, jen tak mimochodem, jak moc se Vám daří milovat své spolupracovníky? Jak moc Vám záleží na tom, jaké mají potřeby (něco získat, nebo se něčemu vyhnout), a jak moc Vám záleží na to, aby své potřeby naplnili? Jak moc jste "opravdovými" lídry?


Komentáře   

 
0 # Jak vůbec komunikovat
Štěpán Čábelka 2013-11-14 16:07
Dobrý den, Martine,
zajímavé téma!
Otázka, zda říkat druhým pravdu a celou pravdu, je speciálním případem obecnější otázky, totiž JAK s druhými vůbec mluvit (a JAK jim případně říkat to, co jim chceme zdělit). Myslím, že zamotná redukce této složitější otázky na černobílé "říkat pravdu, neříkat pravdu" (byť přínosná) je charakteristick ým znakem analytického myšlení.A analytické myšlení samotné, není-li doprovázeno rozvinutím cítěním, je větší překážkou v komunikace, než neopatrné uklouznutí v (ne)říkání pravdy.
Citově založení lidé si tuto otázku, počítám, vůbec nepoloží. Protože zamlčování pravdy není binární rozhodnutí, a pravda není objektivní skutečnost. Říct studentovi "jsi debil a nikdy se ty derivace nenaučíš", nebo "vypadá to, že ti ty derivace moc nejdou" anebo "ty se s těmi derivacemi fakt trápíš, co?" je v podstatě stejné sdělení, ale s úplně jiným dopadem na druhé. Osobně věřím na Rogeriánské trio: akceptaci (to je hodně blízko milování druhých), empatii a autenticitu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se