Zkoušejte zajistit naplnění zájmů jednotlivců a kolektivu bez kompromisů

Věří se tomu, že zájmy jednotlivce a jeho svoboda jsou posvátné. Také se věří tomu, že skupina je více, než jednotlivec, a že je tedy třeba, aby se jednotlivec podřídil (přizpůsobil) zájmům většiny.

První vede k chaosu, druhé k diktatuře stejnosti. Ani jedno není z manažerského hlediska žádoucí. Zkušený manažer tohle ví, takže většinou přistupuje k přijatelnému kompromisu mezi zájmy jednotlivce a zájmy kolektivu.

Jde to však ještě lépe. Jsou lidé, kteří tyto věci, které v myslích mnoha nejdou dohromady, dohromady dávají a bez kompromisu. Pokud se jim to podaří, pak je často nazýváme lídry.

Proč se to dělá je vlastně odpovědí na to, proč se leadership v lidské společnosti vyvinul jako evoluční výhoda. Jak se to obecně lze také popsat. Obojí je předmětem tohoto článku.

Jedním z poznatků teorie komplexních systémů je teze, že větší diferenciace (zde individuální zájmy jednotlivce) a větší integrace (zde zájem celku) jsou úměrné míře komplexity systému, která je zase úměrná počtu možností, s jakými se daný komplexní systém (v našem případě uskupení lidí, které vedeme) může vypořádávat s výzvami prostředí.

Míra komplexity jako funkce diferenciace a integrace

Je to, zhruba řečeno, v tom, že vnitřně více diferencovaný systém má větší počet možností s jakými může být vnitřně strukturován, má větší počet možností, jak jeho části mohou spolu interagovat. Pokud je tato vyšší míra diferenciace doprovázená větší mírou integrace, projevuje se navenek jako pozitivní charakteristika celku: narůstá počet možností, jak se vypořádat s nějakou výzvou, nebo výzvami, prostředí. Například integrovaný systém tří programátorů má menší počet možností jak interagovat se zákazníky, než systém složený z marketéra, programátora a účetního. Zájemce o detaily odkazuji na teorii komplexních systémů. V tomto článku berte uvedené tvrzení jako výchozí premisu.

Jsou lidé, kteří dělají jen jedno: buď jenom integrují (zájem celku), nebo jenom diferencují (zájmy jednotlivců). Chrámoví kněží, ideologové, manažeři kvality, strážci struktur, procesů a další provozáři eliminují individuální odchylky. Jde jim o integraci na základě shody a stejnosti. Hrozí se toho, jaké by to bylo, kdyby si každý myslel a dělal, co ho napadne. Chaos! To prostě (v jejich hlavě) nejde. Léčitelé, terapeuti, psychologové a koučové mají jiný přístup. Jde jim o jednotlivce o jeho zájmy, a jestli to celek odnese, nebo ne, je v zásadě jedno.

Komplexita není kompromisem

Dělat jenom jedno je hodně špatné: buď to škodí jednotlivci, nebo to škodí celku. Demokratický systém v mnoha zemích se podobá ping-pongu. Chvilku jsou u pálky liberálové prosazující individuální svobody, chvilku centralisté, kteří zdůrazňují celek. Chvilku je míček vpravo, chvilku vlevo, ale v podstatě lítá jenom sem a tam, místo aby letěl někam - směrem k větší komplexitě. Proto ostřílení manažeři (či politici) přistupují ke kompromisům.

Zkuste si zjistit, jaký je ten Váš. Jděte za svým šéfem a řekněte mu, že ve vašem zájmu je mít třikrát vyšší plat, než teď. Pokud Vás rovnou vyhodí, není příliš zkušeným (nebo jste hodně mizerným pracovníkem) a dává přednost zájmům celku. Pokud Vám ten plat dá jen tak, asi je dobrým terapeutem vašich individuálních frustrací, ale mizerným manažerem. Starý borec, zkušený manažer, s vámi obyčejně začne vyjednávat nějaký kompromis: něco, co by snesla jeho duše (organizace, kterou reprezentuje) a co by snesla duše vaše. Takže asi nakonec dostanete přidáno, ale ne tolik, kolik jste navrhovali na začátku. (Samozřejmě, že jsou i osoby, které Vám ten plat dají, ale ne proto, aby z toho profitovala organizace, ale třeba za nějakou osobní, třeba sexuální, protislužbu. Úchylky tohoto typu, ač prokazatelně existují, zde nebudu řešit.)

Kompromis mezi zájmem jednotlivce a skupiny není totéž, co udělat oboje bez kompromisu. Udělat oboje bez kompromisu znamená stoprocentně vyjít vstříc zájmům jednotlivce a stoprocentně vyjít vstříc zájmům celku. Umění kompromisu je považováno za dobrou politiku, ale není to projev leadershipu. Jedním z projevů leadershipu je umění integrovat odlišné části (které zdánlivě dohromady nejdou) bez kompromisu. Pokud se tohle povede, poskytuje narostlá komplexita fenomenální výhodu tlupě, kmeni, organizaci, národu, či společenství národů: daná entita má více možností, jak se vypořádat s výzvami prostředí, než ta, která tohle nemá.

Proto zásadně doporučuji začít s tím to nejdříve zkusit, a teprve když selžete, pak jít do kompromisu. Kompromis není nejlepším řešením; nezpůsobuje nárůst komplexity, a je jenom lepším, než ta řešení úplně špatná, při kterých míra komplexity klesá.

Jak se to dělá? Začněme s tím, jak to často začíná. S naštvaným, nespokojeným a frustrovaným jednotlivcem. Jako zrovna nedávno, když při jedné příležitosti mluvčí Bílého domu prohlásil, že "Naše rozhodování se bude řídit nejlepšími zájmy Spojených států." To, že je tady jednotlivec státem, je irelevantní: je jednotlivcem v nějakém společenství jemu podobných entit.

Vždycky, když toto slyším vybaví se mi stovky případů, ve kterých zaměstnanci firem, či pracovníci dobrovolných či příspěvkových organizacích, které jsem vedl, prohlásili, že "teď se začnou řídit svými vlastními zájmy." "A jéje," řekl jsem si vždycky, "něco je špatně." A to špatně je, že daný jedinec se v organizaci, kterou mám na starost, necítí komfortně, ba naopak cítí, že pokračování tímto způsobem by mu ublížilo.

Trval jsem, trvám a vždycky trvat budu na tom, že je zatraceně dobře, pokud se jedinec vyjádří k tomu, že mu něco vadí, a to jakkoliv obratné či neobratné ono vyjádření je. Protože tak dostávám příležitost zjistit, co přesně mu vadí, a pak udělat systém, za který odpovídám, lepším. A za to jsem placen a za to zodpovídám, a to je smyslem manažerské práce. Přeci není smyslem manažerské práce vysávat jednotlivce ve prospěch celku, nebo likvidovat celek kvůli jednotlivci? To jistě ne.

Velmi často se tedy stalo (a netvrdím, že se to povedlo vždy), že standardy, normy, postupy a pravidla, které platí pro všechny, jsem poupravil tak, aby lépe vyhovovaly i onomu jednotlivci.  Výhodou bylo, že jsem to nemusel dělat sám. V nejlepším zájmu toho jednotlivce bylo, aby mi s tím pomohl. A obyčejně se stalo, že se k onomu “zákonodárnému” procesu přidali i další. (Pochopitelně, že existují lidé, kteří jsou odměňováni, nebo budou odměněni, za to, že vaší společnosti škodí, nebo jí poškodí. Dosáhnout oné odměny je v jejich zájmu. Je dobré to čekat, dělat určitá opatření, ale zároveň je dobré na tom nestavět své primární fungování jako manažera, protože pak byste konvertovali do úplně jiné role.)

Pravidelným výsledkem toho bylo, že onen jedinec pak již necítil potřebu vzepřít se nyní i jemu vyhovujícím společným pravidlům a vzít zákon do vlastních rukou, působit mimo systém, nebo tak podobně. Tím se stalo, že jsme se stali lepší (komplexnější) organizací. Zase se nám podařilo zajistit, aby se u nás onen aktuálně frustrovaný člen cítil lépe ne mimo společná pravidla, ale v jejich novém rámci.

Nadřízený orgán se musí při utváření společných pravidel řídit těmi nejlepšími zájmy každého svého člena, neboť těmi pravidly se musí řídí každý člen.

Píši zde o každém členu, takže tím nemyslím člena vygenerovaného statistikami, například člena průměrného. Myslím tím skutečného živoucího člověka. Pokud splním přání statisticky průměrného občana, velmi dobře se může stát, že nesplním přání vůbec nikoho. Statistiky říkají, že děti si k vánocům přejí něco mezi vláčkem a barbínou. Můj vnouček nechce onen průměrný dárek (zřejmě plechovou barbínu s kolečky, která navíc pěkně houká), chce počítač.

Společensky žádoucími manažery a politiky by měli být ti, kteří zarámečkované pravidlo chápou a dělají je. Měli by se umět projevit i jako lídři a z hlediska evoluce (nárůst míry komplexity, nárůst počtu možností jak se vypořádávat s výzvami prostředí) to táhnout dopředu. Ne tedy, jak jsme občas (často?) svědky, dozadu nebo vůbec nikam.

Takže:

  • Vyhledávejte příležitost k tomu poznávat nejvlastnější zájmy každého jednotlivce. Čím více jich poznáte, tím lépe. To je diferenciace.
  • Zkuste zajistit, aby byly implementovány (ne jako statistický průměr, ale jako každý z nich) do pravidel, kterými se řídí každý. To je integrace.
  • A pak to každý zvlášť a všichni společně dělejte.

Komentáře   

 
0 # K diferenciaci a integraci
Štěpán 2013-09-12 16:31
Dobrý den Martine,
základní myšlence rozumím a souzním s ní. K detailní aplikaci mám dva komentáře. První je, že integrace dle mého soudu není možná bez diferenciace. Takže když někdo prosazuje zájem celku na úkor zájmu jednotlivce, není to integrace, ale pokus zabránit diferenciaci. Komunismus není integrace, je to zglajchšaltován í. Druhý je, že i podporovat zájem každého jednotlivce není ještě integrace; samo o sobě je to pořád jen podpora diferenciace. Když to zjednoduším na dva lidi, tak podpořit jednoho v chození do divadla a druhého v hraní golfu pořád ještě není integrace. Integrací se to stane tehdy, když každý realizací toho svého začne podporovat buď přímo toho druhého anebo nějaký společný zájem. Tj. když já budu chodit na taichi a žena na balet a v důsledku toho se nám bude lépe tančit společně tango, pak jsme dosáhli jakéhosi stupně integrace. Zřejmě totéž myslíte tím, když říkáte implementovat zájem každého jednotlivce do společných pravidel; to je nicméně obtížně představitelné a chtělo by to nějaký konkrétní příklad.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Přesně
Martin Hájek 2013-09-14 11:28
Cituji Štěpán:
implementovat zájem každého jednotlivce do společných pravidel; to je nicméně obtížně představitelné a chtělo by to nějaký konkrétní příklad.

Ano, vystihl jste to VŠECHNO velmi výstižně a přesně..

Příklad nemusím uvádět, Vy jste jej uvedl. Odlišili jste své zájmy, sledujete je, a víte, že když je budete dělat co nejlépe, bude se vám dělat ona společná věc, tango, ještě lépe. A jde to i zpětně: zlepšování tanga dává nové podněty ke zlepšování baletu i taichi. Je vlastně jedno, co zrovna teď děláte, je to integrované.
Samozřejmě, že život se skládá z celá řady odlišných věcí, nebo stejných věcí, které jsme ještě dostatečně neodlišili.

Každé odlišení je další příležitostí pro další integraci. Stejnost, jak uvádíte u komunismu, není integrací. Nelze, integrovat to, co není odlišeno. Sebevětší odlišnosti však samy o o sobě také nejsou integrací.
Je důležité dělat oboje. Tím narůstá tzv. míra komplexity, která je úměrná počtu možností, s jakými se vypořádat s výzvami prostředí. Příroda to tak při své evoluci dělá. Zatím nejdelší a nejúspěšnější projekt, který kdy běžel.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se