Leadership? Rozvoj? Rozvíjejte střední část prefrontálního kortexu!

Mozek

Nemám důkazy o tom, že šílím. Naopak: uvedenou výzvu mám podloženou dobrým vysvětlením.

Prefrontální kortex, představuje část čelního laloku, který je zase částí naší mozkové kůry. Střední část prefrontálního kortexu se skrývá za naším inteligentním čelem zhruba tak za nadočnicovými oblouky. Je to část mozku, která je nejvíce rozvinuta u lidí, je to část mozku, která se u nás každého rozvijí až jako poslední. Z neurologického pohledu má tahle část našeho mozku výraznou neurálně integrativní funkci.

Jednou z nezastupitelných funkcí leadershipu je jeho schopnost integrace odlišných částí. A je jedno, zda je to na individuální úrovni schopnost integrovat odlišné části své osobnosti do jednoho kompaktního celku, nebo na kolektivní úrovni schopnost integrovat různé lidi do jednoho týmu, klanu, národa, unie, nebo na ideové úrovni schopnost integrovat různé ideje do selfkonzistentního konceptuálního systému. Leadership zkrátka něco integruje. Pokud to nedělá, není opravdovým (transformačním) leadershipem, ale něčím jiným.

Opravdový leadership integruje. Je pak asi jasné, že nemůže promyšleně integrovat, pokud na to není vybaven mozek alespoň jednoho jedince. Pokud neexistuje mozek s dostatečně rozvinutou částí, která má integrativní funkci.

V tomto článku to poněkud rozvedu a ukáži prastarou, vědci znovuobjevenou, vědecky vysvětlenou a vědci doporučovanou metodu jak si střední část prefrontálního kortexu cvičit a rozvíjet. Uvidíte, že normálně to moc neděláme, což zcela jistě může vést až k atrofaci. Proto doporučuji cvičit, cvičit, cvičit.

Integrace

Co znamená integrovat? Znamená to vzít nějaké odlišné části (integrovat něco co nelze odlišit postrádá smysl), monitorovat jejich aktivity, a popřípadě je usměrňovat a mezi sebou koordinovat.

Dezintegrace probíhá opačně. Při ní dochází k rozpadu celku na jeho části.

V celém našem vesmíru a na všech úrovních neustále probíhají akty integrace i dezintegrace. Některé celky však vydrží relativně dlouhou dobu a tak se stávají částmi, přinejmenším potenciálními, pro další nadřazený systém. A přesně tak funguje evoluce, a to ve všech oblastech: ve světě hmoty a energie, ve světě živé přírody, ve světě rozvoje jednotlivce a jeho psychologie, lidské společnosti a její kultury.

Integrativní funkce leadershipu

Při uvědomělém rozvoji jednotlivce, nebo lidské společnosti, při přechodu z jedné rozvojové úrovně do úrovně další a vyspělejší, sehrává vedení sebe, nebo druhých, rozhodující úlohu. Vedení je nejen uvědomění si budoucího výsledného celku, pochopení další rozvojové etapy (často se tomu říká vize, představa kam vlastně), ale i nutná integrace částí, která vlastně zajišťuje dosažení oné systémově vyšší úrovně. Systémově vyšší úroveň je charakterizována novými vynořujícími se vlastnostmi či chováním, které nelze dedukovat z chování a vlastností částí. Tohle dělá leadership od pradávna: ať se to již odehrává při změněných stavech vědomí, iniciačních rituálech, revolucích všeho druhu (kulturní, vědecké, sociální, technologické, ...), nebo při týmové práci na nějakém projektu.

Morální leadership

Někdy se oné představované integrace dosahuje mocí, násilím. Jakoby se ony části mezi sebou stloukly hřebíky. To dělají diktátorské režimy, to často dělají i lidé sami se sebou, když sami sebe násilím k něčemu donucují, dokopávají. Leadership nedonucuje, nestlouká to hřebíky, ale zajišťuje, aby to části chtěly samy.

Zajištění toho, aby to části chtěli sami, dělají i jiné, abych tak řekl, profese. Typicky to dělají podvodníci a manipulátoři. Zajišťují, abychom to chtěli sami. Jdou však do toho s určitým úmyslem, a tím je úmysl osobního prospěchu. Leadership má také nějaký úmysl, tentokrát však jiný. Jemu záleží na tom, aby to vedeným částem opravdu prospělo. Opravdu mu záleží na jejich dlouhodobé prosperitě. Podvodníkům a manipulátorům nezáleží na jimi ovlivňovaných ni zbla.

Leadership je, abych tak řekl, morální. Nemorální leadership není leadershipem. Takže slovo "morální" můžeme klidně vypustit s tím, že víme, že tam prostě patří.

Od leadershipu se tedy vyžaduje integrativní a morální funkce. Což střední část prefrontálního kortexu, jak hned uvidíme, má.

Integrativní funkce střední části prefrontálního kortexu

Abyste získali hmatatelnou představu o poloze částí mozku, otevřete si dlaň a natáhněte prsty. Dejte si palec do dlaně a pak okolo něj oviňte prsty. Zkrátka a dobře sevřete pěst s palcem uvnitř. Vaše paže, to je jako mícha. Vaše dlaň, to je jako mozkový kořen. Palec je jako limbická oblast a vaše prsty jsou jako mozková kůra (zdroj: Daniel Siegel: The Mindfull Brain, New York: W.W.Norton & Company, 2007.).

Mozkový kořen je ze všech zmíněných částí tou evolučně nejstarší. Často se na něj odkazujeme jako na plazí mozek. Zajišťuje úplně ty nejzákladnější biologické procesy, jako je regulace srdečního rytmu a dýchání, stav bdělosti a spánku, a instinktivní reakce typu zmrznout - utéct - bojovat (freeze - filight - fight)..

Limbická oblast je něco, co ještě plazi nemají, ale savci již ano. Je to jakési centrum emocí. Díky ní pociťujeme k některým lidem, tvorům, činnostem a věcem náklonnost, k jiným zase odpor. Jsme schopni pociťovat radost i smutek. Emocí je celá řada, to teď přeskočme. Limbická oblast zahrnuje i hypothalamus, šéfa přes hormony, thalamus, který jako rozbočovač přenáší senzorické a motorické signály, hippocampus, který konzoliduje informace z krátkodobé a dlouhodobé paměti a podílí se na prostorové orientaci. Mimochodem, nalezneme zde i šišinku (nepárový orgán produkující spánkový hormon melatonin), která je některými kulturami považována za třetí oko, sídlo ducha, a tak...

Mozkový kořen a limbická oblast dohromady tvoří to, okolo čeho se tvoří základní potřeby, motivace a chování savců vypořádat se s nástrahami života včetně rozmnožování a instinktivní výchovy potomků. Na myšlení to však moc není. Od toho je tady mozková kůra, kortex.

Savci mozkovou kůru mají. V našem modelu je reprezentována prsty. Mozková kůra se utváří zezadu dopředu. Sledujte své prsty.

Od dlaně k prvnímu kloubu na prstu je to oblast, která zpracovává signály z vnějšího světa (kromě čichových signálů a pozice končetin).

Od prvního kloubu dále se nachází čelní (frontální) lalok. Ukazuje se, že je tím rozvinutější, čím je komplexnější sociální život toho kterého savčího druhu. Ve větší míře se rozvijí až u primátů. V raných stádiích vývoje jednotlivce není tato část příliš rozvinutá a dotváří se zkušenostmi až v průběhu života.

Jdeme dále. Přední části čelního laloku, tzv. prefrontální kortex výrazně a na první pohled odlišuje lidský mozek od mozků jiných živočichů svojí nápadnou velikostí. Mozek člověka je zhruba tak třikrát větší, než mozek šimpanze. V prefrontální části je to zhruba šestinásobek. I zde platí, že se tato část u lidí dotváří až po jejich narození. Například u lidí je docela slušně bouřlivý vývoj prefrontálního kortexu zaznamenán nejen hned po narození, ale i v období mezi třináctým a osmnáctým rokem. V tomto období se jedná o jakýsi průklest: nepoužívané synaptické spoje, která tam díky bouřlivým zážitkům z raného dětství v podstatě jsou, jakoby odumírají, zatímco ty používané se posilují. Velkou měrou se to podílí na dotváření naší osobnosti. Prefrontální kortex, podrobněji to uvidíme dále, má na "starosti" skutečnosti komplexní povahy. Umožňuje nám vytvářet si konceptuální systémy o našem světě, o ns samotných, a vztazích mezí nimi. Na našem "ručním" modelu je prefrontální kortex reprezentován posledními články prstů.

Prefrontální kortex lze dále odlišit (nyní v horizontálním směru) na část postranní a střední. Postranní část (dorsolaterální prefrontální kortex) je pro nás teď nezajímavá (přiřazování senzorických vstupů k zamýšleným motorickým reakcím) a nebudeme se jí dále zabývat. Střední část prefrontálního kortexu odpovídá posledním článkům na prostředníčku a prsteníčku. (Přesně řečeno se jedná o mediální prefrontální kortex, orbitální prefrontální kortex, anteriorní cingulární kortex a ventromediální prefrontální kortex.)

MozekPodívejte se, kde ona střední část prefrontálního kortexu (konečky vašich středních prstů) leží vzhledem k ostatním částem mozku. Dotýká se jak mozkového kořene (dlaně), tak obepíná limbickou oblast (palec). Má tedy dobrou pozici k tomu, aby se se s těmi dalšími oblastmi pomocí synaptických spojů strukturálně propojila a tak s nimi oboustranně komunikovala, ovlivňovala je a koordinovala jejich funkcionalitu. Aby je integrovala. Což doslova a do písmene činí.

Střední část prefrontálního kortexu zajišťuje následující funkce (Daniel Siegel: The Mindfull Brain, New York: W.W.Norton & Company, 2007.):

  1. Regulace tělesných funkcí - zahrnuje monitorování aktivit sympatické a parasympatické nervové soustavy plus schopnost je ovlivnit (stopnout je, nebo urychlit).
  2. Sladěná komunikace - zahrnuje mentální vstupy od druhého člověka a jejich porovnání se svými vlastními.
  3. Emoční rovnováha - zahrnuje kapacitu zpracovávat podněty z afektivní limbické oblasti tak, že život má "štávu a smysl", a kapacitu tyto podněty i poněkud zklidnit, aby "toho" nebylo přes moc a nevznikl z toho totální chaos.
  4. Flexibilita v odezvě - umožňuje ponechat si při reakci na nějaký podnět určitý odstup, nereagovat na něj hned,což vytváří prostor pro uvědomění si dalších možností a výběr z nich. Je opakem toho, když emoce cloumají majestátem jedince bez účasti rozumu.
  5. Empatie - je schopnost pociťovat emoce druhých jakoby to byly naše vlastní. Zdaleka se nejedná o představivost, ale o naši biologicky danou sociální funkcionalitu našeho mozku prostřednictvím tzv. zrcadlových neuronů. Zhruba řečeno, když se na někoho díváme, jak se mračí, automaticky to v našem mozku (primáti a lidi) aktivuje oblasti, které jsou shodné s tím, jako bychom se mračili my sami. Lidová moudrost říká, že emoce jsou nakažlivé. Věda tomu říká ano, a to nejen obrazně (lidová moudrost), ale doslova (přístrojová měření).
  6. Vhled, sebeuvědomění - umožňuje propojit minulost, současnost a budoucí představu do jednoho pojetí sebe sama.
  7. Modulace strachu - strachu umíme díky limbickému systému. Díky němu se můžeme naučit i novým. Odnaučit se jim, tak na to je již potřeba střední část čelního laloku.
  8. Intuice - zdá se, že že to zahrnuje sběr informací z různých oblastí (srdce, plíce, zažívací trakt, ...), což umožňuje poskytnout tato data v jednotném balíku k dalšímu posouzení, nebo reakci: "Nějak se mi to nezdá. Cítím, že bychom do toho měli jít" a tak podobně.
  9. Morálka - obecně řečeno je to kapacita pro odlišení toho, co je dobré a co ne. Výzkumy prokazují, že na této kapacitě se značně podílí právě střední část čelního laloku. Například pokud dojde k poškození této části, tak člověk tuto kapacitu ztrácí.

V podstatě se jedná o psychofyziologickou integraci svého vnitřku, vnímaného vnějšku, integraci vnitřku s vnějškem, nebo, teď z jiného pohledu, o integraci individuálního a kolektivního myšlení, cítění a chování. Nebo ještě jinak: pokud znáte pojem emoční a sociální inteligence, tak tady to je také.

A že je ona integrace také morální, ekologická? To je o bodu 9 předchozího seznamu.

Doufám, že z právě uvedeného je patrná úzká propojenost leadershipu se střední částí prefrontálního kortexu.

Možná, že si řeknete, že i jiní primáti mají leadership. Ano, pokud ovšem neztotožňujete jejich sociální hierarchickou strukturu a její vrchol, opičího alfa samce, s leadershipem, o kterém tady hovoříme. Přesně tohle totiž leadership (v mém slova smyslu) není. Je to jen a jen projev moci. Zárodky opravdového leadershipu však opice skutečně mají. Primatologové vypozorovali, že když nějaká opice najde zdroj nové potravy, vrátí se k tlupě a skřeky a pohyby naznačuje, aby se druhé opice vydaly za ní. Když se nevydají, své chování opakuje. Dříve, nebo později k následování dojde. To je zárodek leadershipu, o kterém mluvím: ukazuje ostatním další možnosti, inspiruje je ke změně chování, přičemž mu jde o blaho vedených.

U lidí se stal leadership důležitou evoluční výhodou: do dnešní doby se dochovaly jenom ty civilizace, které tento leadership znaly a praktikovaly. Dělat to dobře a promyšleně jim umožnil právě rozvoj střední části prefrontálního kortexu.

Metody rozvoje střední části prefrontálního kortexu

Asi víte, že mozek je hodně plastické udělátko v tom smyslu, že s ním můžete cvičit a formovat jej celý život. Když to neděláme uvědoměle, dělá se to samo; někdy ovšem tak, že dosáhneme výsledku, který ani nechceme.

Moderní technologie skenování mozku umožnily odhalit skutečnost, že různé informace a aktivity aktivují různé části mozku. Zrovna tak, jako je dobré vědět, že běh nám neposiluje ruce ale nohy, je dobré vědět, že některé informace a činnosti nám aktivují střední část prefrontálního kortexu a jiné zase ne.

Zatím nebylo identifikováno až tak moc cvičení, která cíleně a prokazatelně rozvíjejí střední část prefrontálního kortexu. Možná proto, že zájem o to není až tak moc starý. Vsadím se, že postupně objevíme i další cesty. (Vezměte si například mindball, který spatřil světlo světa v roce 2005. Účelem této hry je vstřelit soupeřovi gól malou kuličkou. Vtip je v tom, že kuličkou pohybujete aktivitou svého mozku, která je snímána a nějak transformována na pohyb kuličky. V dnešní podobě se má mindball k dále popisované Všímavosti asi tak stejně, jako cvrnkání hliněné kuličky ku hře na klavír; při obojím se pohybují prsty.

Daniel Siegel vyjmenovává pro rozvoj střední části prefrontálního kortexu tyto konkrétní činnosti: jóga, Ta Či Čuan, Či Kung, Všímavost. (Ve skutečnosti řadí první tři aktivity pod Všímavost, což z určitého pohledu také jde. Já to spíše vnímám jako různé věci s nenulovým průnikem v některých elementech Všímavosti.). Tyto činnosti znám a uvědoměle a praktikuji všechny. Některé již od roku 1982. Takže se cítím jakž takž kvalifikován o nich alespoň trochu mluvit a psát. Nechci psát o všech, ale jenom o Všímavosti.

Nejen proto, že se zdá, že Všímavost je až přímo ďábelsky účinná. Nebo že je jednoduchá: po krátké instruktáži může jednotlivé mentální cviky dělat každý. Nebo jenom proto, že je zde opravdu veliký prostor pro zlepšování. Některé věci totiž člověk zvládne docela slušně za rok, za dva, za pět, a pak je již jenom provozuje. Všímavost je během na delší trať; ukazuje se, že ani po desítkách let jejího praktikování se zde rozhodně nudit nebudete.

To nejzajímavější na Všímavosti však podle mě je, že je druhou nutnou ingrediencí Mistrovství v čemkoliv. Mistrovství v józe, Tai Či, lyžování, hraní na kytaru, v managementu, leadershipu, výchově dětí, mytí nádobí i lezení po skále.

První podmínkou Mistrovství je profesionální expertíza. Začátečníkovi k Mistrovství nepomůže jakékoliv množství Všímavosti.

Bez Všímavosti (a následné související Adaptace a Integrace, viz. proces EDAIE) se žádné Mistrovství neobejde. Všímavosti je vlastně jediným rozdílem mezi Expertem a Mistrem. Je to ingredience, pomocí které se pouhý Expert stává Mistrem. Expertíza + Všímavost = Mistrovství.

Co je na Všímavost také hodně dobré, je empirický poznatek, že urychluje postup směrem k Mistrovství; podle tvrzení lidí, kteří se jí zabývají dlouhodobě, až čtyřikrát.

Stojíte-li o Mistrovství v něčem, praktikujte Všímavost ve všem.

Všímavost (anglicky mindfulness, pálijsky sati) se dá vymezit jako čirá, ničím nerušená pozornost soustředěná na nehodnotící a neinterpretující vnímání aktuálních psychických a tělesných stavů a procesů.

Existují i jiné v češtibě používané výrazy pro Všímavost. "Všímavost" hojně používají psychologové. Pak je tady "Bdělost" ve smyslu ostražitost či bedlivost. A ještě se lze setkat s temínem "Bdělá pozornost". Všiml jsem si, že v poslední době se v češtině začíná více používat i anglický termín "Mindfulness".

Z tohoto vymezení je jasné, proč Expertíza sama o sobě k Mistrovství nevede. Pouhý Expert totiž dělá danou činnost bezmyšlenkovitě, jede při jejím provádění na jakéhosi autopilota. Už to umí natolik dobře, že na to nemusí myslet. Například jistě umíte dobře chodit. Dalo by se říci, že jste expertem na chůzi. A když jdete, myslíte na to, jak vlastně jdete? Jak kladete chodidla, které další svalové skupiny vstupují do hry, jak při tom dýcháte? Pokud tomuhle všemu nevěnujete pozornost, a myslíte při chůzi na úplně jiné věci, jste pouhým Expertem. Jste od dané činnosti mentálně odděleni. Při tomto oddělení nelze v ničem dosáhnout excelentního Mistrovského výkonu.

A odtud také plyne bohatost Všímavosti v praxi. Obyčejně se začíná tím, že adept věnuje pozornost (soustředěnou, nehodnotící, neintepretující) svému dechu. Pak senzorickým vjemům. Pak tělesným pocitů. Pak emocím. Pak myšlení.

Abych uvedl příklad: "Jsem smutná" svědčí o tom, že daná paní nebo slečna si ještě všímat moc neumí. Je dobré vědět, že Všímavost je osvojitelná schopnost. Nepřichází však, tvrdí tisícileté zkušenosti, sama od sebe, něco jako vrásky. Je třeba se jí učit, je třeba jí pravidelně cvičit.

Zvládnout naposledy zmíněnou úroveň, tedy všímat si toho, jak konkrétně probíhá náš vlastní myšlenkový proces, z jakých elementů se skládá, jakými fázemi prochází, není až tak úplně jednoduchá. Ostatně většině nepraktikujících dělá i pouhá desetiminutová nehodnotící a neinterpretující koncentrace myšlenek třeba na mrkev poněkud obtíže...

Tuto schopnost, schopnost vnímat myšlenky, nazývá Siegel sedmým smyslem. Šestým je, podle něj, schopnost vnímat fyziologické reakce svého těla, no a před tím je tady pět normálních smyslů, kterými vnímáme obklopující svět: zrak, sluch, hmat, čich, chuť. Srovnejte si to s předchozím odstavcem a se svými zkušenostmi, a pak asi zjistíte, že uvedené pojmenování schopností vnímání fyziologie a myšlenek v termínech smyslového vnímání dává smysl.

Asi Vás při tom napadne, že myslet na myšlení předpokládá vědět, co to myšlení je. Neznám lepší definici, než interdisciplinární pojetí formulované Danielem Siegelem:

Lidské myšlení je vztahový a vtělený proces, který reguluje tok energie a informací.

Daniel Siegel: Mindsight. New York: Bantam Books, 2010.

Takže myslet na myšlení znamená všímat si toku energie a informací uvnitř sebe i vně sebe: kde se to generuje, odkud to vzniká, jak to vypadá, kam to proudí, kde se to modifikuje, kde se to rozvětvuje, atd.

Jsou tady i další konkrétní věci, kterým je možné věnovat pozornost. Například v klasickém buddhistickém učení se věnuje pozornost i řeči. Je zde imperativem všímat si toho, co říkáme, jak to říkáme, a jaké paralingvistické a neverbální signály s tím spojujeme. Ani tohle nepřichází samo od sebe a i tohle si vyžaduje znalosti plus mnoho a mnoho hodin cvičení.

Pak je tady ještě jakási druhá vrstva. Všechny úrovně první vrstvy, které jsme doposud rozebírali, jsou zaměřeny na nějakou konkrétní formu (předměty, vjemy, pocity, myšlenky). Druhá vrstva je bez formy. Tam je koncentrace na všechny formy naráz, takže už tam žádná forma není. Těžko se mi to vysvětluje, ale "koncentrované vplynutí mysli do všeho vevnitř a okolo" to docela slušně vystihuje. Do toho vrstvy lze asi také zařadit i tzv. out-of-body-experience, tedy promyšlené, kontrolované a účelové prožívání a všímání si skutečnosti jakoby mimo své vlastní tělo. Podotýkám, že zde nehovořím o "zkouření se do bezvědomí", nebo "zhulení se do jiného stavu vědomí"; to je opravdu něco jiného.

Mezi obě dvě vrsty bych vmezeřil další, a to zaujímání jiných mentálních pozic, klasicky druhá, třetí a čtvrtá pozice vnímání.

Praxe Všímavosti se dělá buď úplně normálně (třeba jdete na autobus a všímáte si toho, jak jdete, nebo na někoho čekáte a všímáte si, co to čekání s vámi dělá, atd.), nebo v meditaci (koncentrace myšlenek + relaxace těla). Poznamenávám, že meditace není v tomto smyslu relaxací, ale prací, byť "jenom" mentální a byť prováděnou neusilováním. Každý z přístupů, tj. všímavost při fyzické aktivitě i všímavost při nehybné meditaci, má své specifické výhody. Proto doporučuji praktikovat oboje. Buď odděleně, nebo zároveň. Dosáhnout meditativního stavu mysli (koncentrace) a těla (uvolněnost) lze s výhodou i při chůzi, běhu, mytí nádobí, pletí zahrady, lezení na skalách, na schůzi a v mnoha a mnoha dalších kontextech. Osobně jsem se o tom přesvědčil. Zkuste si to také.

Jednotlivé praxe Všímavosti, kterých jsou dohromady, opakuji, celé mraky, spojuje, píše Daniel Siegel, pět základních charakteristik:

  1. Nereagování na vnitřní prožitek.
  2. Pozorování/zaznamenání/všímání si senzorických a tělesných vjemů, pocitů, myšlenek.
  3. Uvědomělá činnost. Je opakem bezmyšlenkovité činnosti na "autopilota".
  4. Slovní popis. Schopností a praxe velmi snadno označit a odlišit své myšlenky, pocity, přesvědčení, zkušenost, očekávání, ...
  5. Neposuzování, neinterpretování. Na rozdíl od hodnocení (špatné dobré), tak jenom jejich přijetí jako takových.

Co z psychologického, fyziologického a interpersonálního pohledu dělá praktikování Všímavosti?

Literatury a dalších zdrojů na toto téma jsou doslova celé stohy. Aby ne, když se o tom mluví a píše již pár tisíc let. Buddhismus, taoismus, hinduismus a tak.

Moderní medicína hojně využívá této techniky pro pacienty, kteří trpí nějakou psychickou, fyzickou nebo interpersonální poruchou. Učí je Všímavosti. Totéž dělají terapeuti a různé léčebně meditační školy. K poruchám je zdrojů opravdu hodně. Možná proto, že trh je zde opravdu veliký a dynamicky roste. Namátkou vybírám tyto poruchy:

Fyzicky Psychicky Vztahově
  • špatný krevní tlak (vysoký, nízký, proměnlivý)
  • zažívací obtíže
  • nespavost
  • poruchy paměti
  • cholesterol
  • chronické bolesti čehokoliv
  • nádorová onemocnění
  • menstruační potíže
  • atd.
  • stresy
  • deprese
  • úzkostné stavy
  • psychická traumata
  • ADHD - hyperaktivita s poruchou pozornosti
  • závislosti na návykových látkách
  • "normální" neschopnost se soustředit
  • pocity bezmocnosti, beznaděje či bezúčelnosti
  • trvalá znuděnost
  • vyhoření, únavový syndrom
  • atd.
  • neuspokojivé vztahy s partnerem
  • neuspokojivé vztahy s rodiči nebo prarodiči
  • neuspokojivé vztahy s dětmi
  • neuspokojivé a neproduktivní pracovní vztahy
  • neuspokojivé vztahy k dalším lidem a vůbec všemu živému
  • neuspokojivá schopnost navazovat nové vztahy nebo je udržet
  • neuspokojivé vztahy k sobě
  • atd.

Jenom na dotaz "mindfulness health" vám Google vyhledávač vrátí přes čtrnáct miliónů odkazů. Je z čeho vybírat.

Horší to mají lidé zdraví. Nemají ani nádor, ani vysoký krevní tlak, ani netrpí úzkostnými stavy, depresemi, nejistotami, ani nemají vytřeštěné oči z pracovního stresu a jejich vztahy s okolím jsou prostě fajn. Pro zdravé lidi je zdrojů znatelně méně, a je jasné proč: Proč se o ně starat, když jsou zdraví?

Tito lidé však také řeší své vlastní výzvy. Mají zájem o svůj osobnostní rozvoj, nebo rozvoj týmů či organizací, ve kterých pracují, nebo o rozvoj komunity či společnosti, ve které žijí.

Bez mučení přiznávám, že tito lidé jsou hlavním předmětem mého profesního a osobního zájmu, a doufám, že se to i nějak projevuje na stránkách Vedeme.cz. V mnoha věcech, které tito lidé řeší, jim pomáhám, mnoho věcí se od nich učím. (Samozřejmě, že nejsem ani zdaleka jediným s tímto zájmem. Je nás docela dost. Armáda těch, kteří se zabývají poruchami a nedají pokoj, dokud nějakou nenajdou, je větší. A není divu: je těžké, ba skoro nemožné být zdravým v nemocné společnosti.)

Všechny mě známé zdroje (vědecké i tradiční) určené pro lidi, kteří touží se dále rozvíjet, nebo rozvíjet druhé, ukazují, že Všímavost je pro dosažení vyšších úrovní rozvoje sebe sama nebo kolektivu nutnou ingrediencí. Je opravdu jedno, zda je onen rozvoj zaměřen na sportovce (flow, zóna), manažery, leadership, nebo duchovní osvícení.

Co z neurologického pohledu dělá praktikování Všímavosti? Podle vědců měřitelně aktivuje střední část prefrontálního kortexu. Opakovanou praxí jej rozvijí: již po osmitýdenním denním cvičení (půlhodina až hodina denně) dochází k měřitelným změnám ve struktuře mozku: jako celek prefrontální kortex zbytňuje, síť synaptických spojů je hustší. A samozřejmě, že pakdochází ke změnám i ve vnímání, pociťování, prožívání a myšlení.

Pamatujte, že

Co se v mozku (společně) aktivuje, to se tam (spolu) drátuje.

Existují přinejmenším tři důležité věci, které je pro promyšlenou tvorbu mozku a změnu jeho fyzických struktur, dobré znát.

Za prvé je to posilování/oslabování toho, co tam již podstatě je: co se aktivuje, to se posiluje, co se neaktivuje, to se oslabuje.

Za druhé je to neurogeneze. Není to tak dávno, kdy se přišlo na to, že neurogeneze, tvorba nových neuronů, funguje i u lidí. U plazů i ptáků to bylo známo dávno. Neurogeneze má (tedy alespoň u lidí) ten háček, že pokud nově narozený neuron během několika málo dnů (dva, tři dny) nevyužijete, umře.

No a konečně za třetí je to genetika. Synaptické spoje jsou z něčeho udělány, a to něco jsou bilkovinnové řetězce. Ty se utvářejí pomocí (hodně složitého) buněčného mechanismu, při němž buňka využívá genetickou informaci uloženou v DNA. Dřívější zákon, že uložená genetická informace nebo její projev (co se ukáže navenek - který protein se přesně syntetizuje) se v průběhu života buňky nemění, se ukázal být neplatným. Bylo to prokázáno na ohromujícím množství empirických zjištěných skutečností a děje se to prakticky všude a stále. Neplatí to jenom pro bakterie, ale i pro lidský organismus. Každá buňka, tedy i ta, která syntetizuje ve vašem mozku nové proteiny, přijímá signály ze svého okolí a podle nich se proaktivně chová. Může měnit svoji genetickou informaci nebo může zařídit, že některé geny se projeví a jiné ne. Takže se může stát, že po nějakém vjemu už nebude syntetizovat ty samé proteiny, které syntetizovala před tím. Například místo buněk zdravé tkáně se pustí do buněk nádorových. Nebo naopak. Je tedy důležité vytvářet svým buňkám (a tedy i neuronům) příznivé pracovní prostředí. Příznivé prostředí není jenom o tom, co jíte, pijete a co dýcháte, ale také tom, na co a jak myslíte. Různá myšlení totiž také spouští reakce, při nichž se do těla vylučují různé molekuly nějakých chemických látek. Naše buňky v tomhle různém prostředí, které jsme jim i svým myšlení vytvořili, různě žijí a různě pracují. Je dobré, pokud jim umíme vytvořit prostředí, které odpovídá našim nejlepším zájmům.

Pojďme zpátky k vlastní Všímavosti, mám k ní ještě dva dodatky.

Ne každému vyhovuje její vymezení a uchopitelný strukturovaný skorovědecký popis a vysvětlení, které jsem se zde snažil zhuštěně podat. Pro ty, kteří si osvojili jiný způsob vnímání, myšlení a učení, je k dispozici přehršel buddhistických textů. Pro příslušníky naší kultury však vůbec není snadné se samostatně a bez plného pohroužení se do jiné kultury prokousat hustým houštím pozorování, postřehů, pouček a praktik. V útlé stošedesáti stránkové knize Steve Hogana Buddhismis plain and simple, London: Penguin Books, 1999, je proveden vynikající nadhled i vhled do Všímavosti (o ničem jiném tato kniha není), do její filozofie, psychologie i praktik.

Všimněte si, že Všímavost je o nehodnotícím a neinterpretujícím všímání si. Někdy však chceme více. Chceme změnu. Například všímat si svého dechu je jistě užitečné, někdy se však hodí jej měnit. K tomu existuje celá řada jógínských dechových cvičení, nebo přímo ohromující plejáda cvičení, která mají taoisté. Změny nemusí být jenom fyzického charakteru, jako je tomu s dýcháním. Změny mohou spočívat i ve změnách myšlení či cítění. Například si povšimneme, že se nám při pohledu na vařenou brokolici (či prorostlý bůček) zvedá žaludek. Nyní se však můžeme rozhodnout (a to můžeme jedině tehdy, pokud si toho povšimneme), tohle změnit. Můžeme se rozhodnout, že brokolici (prorostlý bůček) budeme mít rádi. Jak se to dělá? Samozřejmě, že mentálním cvičením. Myslím, že o tomhle jsem psal již vícekrát, takže to tady vynechám. Přesto pro jistotu: pokud si myslíte, že dané cvičení spočívá v sebepřesvědčujícím sebeobelhávání "Miluji brokolici", nebo "Rád vstávám do tmy a vlezavé zimy" a podobně, ubezpečuji Vás, že jste zcela a totálně mimo správnou stopu. Tímto diktátem vytváříme buňkám a svému myšlení a cítění autoritářský režim, ve kterém jde ne o sebevedení, ale o sebepoškozování. Jedinci s tzv. silnou vůlí asi vědí, o čem mluvím. A když to ještě nevědí, poznají to později; i docela přijatelné, avšak dlouhodobé sebepoškozování, si vybere svoji daň.

Shrnuji dosud napsané: cvičte inteligentně. Pomůže Vám to. A v Mistrovství se bez pořádné Všímavosti, rozvinuté a plně funkční střední části prefrontálního kortexu, neobejdete.

Mozek cvičte inteligentně.

Nemyslete jenom na sebe

Je výrazně nepříjemné, když se nacházíte ve skupině živočichů, kteří mají vzhledem k vám málo vyvinuté integrativní funkce svého mozku. Asi je povedete (nebo budete dirigovat) docela snadno, ale, pokud máte za lubem vytvořit něco opravdu hodnotného, bude vás to stát strašně moc vaší energie. Tak moc, že se vlastně jako celek nikam nedostanete, zatímco vy, jako vůdčí postava, se nejspíše dostanete do psychiatrické léčebny. Spíše než vedení je to, jak říkal Buddha, utrpení (anglicky suffering, pálijsky dukkha). A to je, říkám já, na ho..o.

Zde bych doporučil, tedy od primátů nahoru, přesunout koncentraci od rozvoje svého prefrontálního kortexu k rozvoji prefrontálních kortexů druhých. Naučte se, jak učit druhé rozvíjet alespoň sebe. A pak je tomu učte. Učte je Všímavosti. Spoustě věcí se můžete učit od druhých. Až to budete umět a praktikovat, záhy zachytíte první výsledky: všem se vám bude dohromady kráčet lehčeji a radostněji. Někdy sice s trochou bolesti, to je normální, ale rozhodně bez utrpení. Každopádně budete dosahovat výsledků, nad kterými zůstává rozum stát. To je osobní a kolektivní Mistrovství. A k tomu vede promyšlené a všímavé vedení sebe a druhých.

Do rozvoje a vedení zapojte lidi okolo sebe. Pokud to neumíte, učte se od nich. Pokud to umíte, učte je.


Komentáře   

 
0 # Všímavost prakticky
Lukáš Matějka 2012-06-25 08:48
Děkuji za podnětný článek. Snažím se dozvědět více o Všímavosti a její praktické aplikaci, avšak na internetu je opravdu hodně zdrojů a těžko z toho na první pohled poznat, co je kvalitní a co ne. Je kniha od Steva Hogana, kterou zmiňujete v textu, tím vhodným materiálem na začátek? Rád bych se inspiroval nečím, co mi pomůže Všímavost zvládnout prakticky. Nedávno jsem narazil například na titul jako Mindfulness for Beginners by Jon Kabat-Zinn. Znáte tuto knihu nebo i nějaké další? Děkuji
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Doporučené zdroje
Martin Hájek 2012-06-25 10:56
Vážený pane Matějko,
Steven Hogan není o praxi, je o filozofii, která je za tím.

Co se týče praktických aplikací, tak pro nápravu plejády "poruch" je vynikající "Full Catastrophe Living" od Jon Kabat-Zinn, gurua guruů, který se tam dopodrobna věnuje medicínským aplikacím, konkrétně projektu MBRS (mindfulness based stress reduction), kterým (dokumentovaně úspěšně) prošlo tisíce a tisíce lidí.

Ohledně vlastní praxe, tak pro úvod bych Vám doporučil to, co víte: skvělou, byť i útlou, Jack Kornfield, zase guru gurů: "Mindfulnes for Beginners" plus doprovodné CD. Mimořádná. Jejích devadesát stran svádí k prolétnutí za týden, ve skutečnosti je to, myslím, na celý život.
Docela dobrá, vlastně skvěla, je "Meditation for Dummies" od Stephan Bodian. Plus doprovodné CD. Je z drtivé části o Všímavosti, ale je tam spousta i dalších zajímavých věcí.
Mindfulness není třeba cvičit jenom v meditaci, ale i při "běžném provozu". Na to doporučuji Jan Chose Bays: "How to Train Wild Elephant". Obsahuje celou řadu, snad padesátku normálních "provozních" cvičení. Například při procházení dveřmi. Geniální!

Situaci poněkud komplikuje skutečnost, že Všímavost se většinou chápe jenom v rámci oné buddhistické filozofie. Jak jsem se v článku zmínil, není tomu tak. Existuje celá řada vynikajících dalších praktik, jako některé jógínské (všímat si Óm je prsotě k nezaplacení), některé sestavy Tai Chi Chuan, hodně praktik z Chi Kung, na osobně na ně nedám dopustit. Přinášejí do toho velmi všímavý pohyb těla.

Máte pravdu, těch knih a zdrojů jenom na Všímavost jsou celé stohy. Mám jich určitě desítky. Kupodivu i nějaké volně šiřitelné. Už jsem je na bb.vedeme.cz nabízel asi před rokem s tím, že kdyby byl zájem, vystavím je zde k volnému stahování. Zájem byl nula. Ukládám si do hlavy, že Vám by to asi k něčemu bylo.

No, snad jsem odpověděl na co jsem měl a přeji hezký den.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Doporučené zdroje
Iva Matušíková 2012-06-25 11:12
Perfektní, děkuji za odkazy! Setkal jsem se i s názorem, že v rozvoji všímavosti se člověku bez pomoci osobního průvodce těžko postupuje kupředu. To ostatně ale platí i pro většinu jiných oblastí, tak snad to půjde i s literaturou:) Pokud můžete vystavit některé volně dostupné knihy, budu samozřejmě velmi rád.

Přeji pěkný den
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Genetika/prostř edí
Renda 2012-09-11 09:17
Reaguji na část o možnosti ovlivnit projevy v našem tělě způsobem myšlení. Tzn. že se naše genetické předpoklady vůbec nemusí naplnit a naopak můžeme dosáhnout i toho, co nám není dáno. To dává hodně naděje a optimismu o něco usilovat. Pan Hájek zřejmě zná knihu, kterou tu ostatním na toto téma doporučím: Biologie víry, autor Bruce H.Lipton Ph.D. - popisuje zásadní vliv prostředí i na naše buňky a dokonce změnu DNA
K vystavení zmíněných knich p.Hájkem se také přikláním a zdravím p.Hájka :roll:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Ano, totální souhlas.
Martin Hájek 2012-09-11 10:57
Adekvátní vnímání, myšlení, cítění (Biology of Belief) ovlivňuje epigenetickými procesy (už jsem tady o tom někde psal) to, které z určitých genů se projeví a které ne.

Přestože zatím přesně nevíme, které geny jsou přístupné epigenetickým změnám (zatím jich bylo odhaleno několik tisíc), je určitě dobré/rozumné/i nteligentní dělat svým buňkám prostředí, ve kterém vzkvétají, namísto aby trpěly.

Knižky určitě vystavím ke stažení. Omlouvám se, že jsem zatím neudělal, měl jsem plné ruce práce s hezkým počasím v létě, bylo by mi líto, kdybych jej nevyužil. Teď to již bude, doufám, lepší - hezké podzimní sychravé počasí. Nehledě k tomu, že teď ty knihy již chcete dva. Což se dá nazvat davem. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se