Zkuste se chovat k hodnotám druhých, jako by to byly vaše vlastní

Toto doporučení považuji pro vedení lidí za hodně důležité. Nejen proto, že je silné, ale také proto, že takové chování lze v dnešní době použít jako výborné kritérium pro rozpoznání lídra od ostatních lidí. Níže v článku vysvětlím, co tím přesně myslím.

Vysvětlím také, že vykazovat takové chování není snadné. Není snadné jej imitovat, dělat to jenom jako. Takové chování totiž předpokládá hodně vysokou osobnostní zralost a předpokládá také schopnost hodnoty druhých lidí poznat a pochopit.

Pro znalce: jedná se o sadu hodnot, schopností, chování, která je v konceptu spirální dynamiky Dona Becka a Christophera Cowana charakteristická až od druhé sady tzv. memů.

Protože je úroveň osobnostního rozvoje a schopností, které za tím vnějším chováním jsou, na tak hodně vysoké úrovni, proto zní moje doporučení jenom jako zkuste to.

Vztah k hodnotám druhých lidí jako kritérium zralosti

V podstatě existují jenom tři typy našeho vztahu k hodnotám druhých lidí. Buď nám vadí, nebo jsou nám lhostejné, nebo toužíme po tom, aby se hodnoty toho druhého naplnily.

Pokud nám hodnoty druhého vadí, snažíme se je minimálně zesměšnit, zpochybnit, nebo eliminovat. Toto chování bezesporu sehrálo významnou úlohu v historii lidstva a vykazuje jej, na určité úrovni svého osobnostního rozvoje, každý dnešní jedinec.

Jako společnost jsme se dostali do doby, kdy větší část zralé populace, a tedy i společnost jako celek, hodnoty druhých respektuje. (To, samozřejmě neznamená, že tu a tam ve svém chování nevykazujeme regresi.) Takové chování považujeme za vysoce ohleduplné, ekologické a vychováváme k němu další generaci.

Co děláme, když respektujeme hodnoty druhých? Každopádně se je nesnažíme zničit, avšak zároveň neděláme nic pro to, aby se naplnily. Jejich naplnění necháváme, zase ohleduplně, na druhých. Jinak řečeno tím sdělujeme: „Já se postarám o hodnoty své, a ty se zase starej o své.” To však v podstatě znamená, že jsou nám hodnoty druhých srdečně ukradené. Buďme k sobě otevření, tak to prostě je. Jsou nám ukradené. A oblíbené knihy o asertivitě jsou toho plné.

Respekt, asertivita, či lhostejnost k hodnotám druhých, říkejme tomu jak chceme, však není vrcholem. Je jen nutným předpokladem pro postoupení do další úrovně.

Na této další úrovni žádné hodnoty neničíme, ani nám nejsou lhostejné, ale hodnoty druhých lidí jsou pro nás stejně tak důležité, jako by to byly naše vlastní. A podle toho se také chováme: usilujeme o naplnění obou. Svých i těch vlastních.

Někteří lidé si myslí, že za stupněm, o kterém mluvím, existuje ještě další vyšší stupeň, který je charakterizován tím, že hodnoty druhých jsou ještě důležitější, než ty naše vlastní. Příkladem je sebeobětování, nebo tzv. pravá mateřská láska.

Z morálního hlediska tomu tak může být, může tomu tak být i z hlediska osobní odvahy, avšak nemůže tomu tak být z hlediska systému jako celku.

Z pohledu celého systému se o vyšší stupeň nejedná, protože při takovém jednání dochází k potlačení hodnot. To, že jsou to čirou náhodou naše vlastní hodnoty, systém nezajímá. Systém nerozlišuje moje - tvoje. Před tím tady byly hodnoty dvě, nakonec zůstala jenom jedna, takže výsledný stav systému je o něco chudší.

Samozřejmě, že i při myšlení a jednání typu "tvé hodnoty jsou pro mě stejně tak důležité, jako jsou ty moje vlastní" lidé stále umí vykazovat předchozí vztahové vzorce, to jest potlačení hodnot druhých, nebo lhostejnost k nim, a také to tu a tam dělají. Navíc však umí i něco dalšího navíc. Primitivní agresoři, nebo lidé totálně lhostejní, tohle neumí.

Pro muže je poněkud obtížnější takové myšlení pochopit, a je pro ně těžší tak jednat. Ženy to mají o dost snazší. V určité fázi svého života tuto zkušenost získávají a prožívají. Je to fáze, kdy se stávají matkami. A hodnoty jejich dětí, se automaticky stávají minimálně stejně tak důležité, jako jejich vlastní.

Jsem názoru, že právě tohle je jedním z hlavních důvodů, proč jsou ženy standardně lepšími lídry, než muži. Vědí, třebaže instinktivně, co je pro člověka důležité a podle toho se, třebaže opět instinktivně a nekvalifikovaně, chovají. Je to pořád o dost lepší, než násilná eliminace, nebo jenom tzv. vyspělý respekt.

Vztah k hodnotám druhých lze použít jako docela slušné kritérium pro odlišení „lídra” od lídra.

Aby bylo jasno, vůbec tady nemluvím o empatii, to jest o pociťování emocí druhých, jako by to byly naše vlastní. Nemluvím ani o soucitu. Nemluvím tady ani o modlení se za hodnoty druhých. To vše je milé, hezké a někdy i hodně psychologicky potřebné. Já tady mluvím o reálné aktivitě pomáhající druhým naplnit jejich hodnoty.

Tisíckrát mi může kdokoliv líčit (plus sugerovat, plus vtloukat do hlavy), jaký je ten člověk skvělý lídr, ale když vidím, že jeho vztah k hodnotám lidí, které by měl vést, je přinejlepším lhostejným, ihned vím, na jaké úrovni se takový „lídr” nachází. A také to, co lze od něj v případě potíží očekávat. V případě potíží dá přednost, pochopitelně, hodnotám svým.

Co ve vaší práci? Co konkrétně váš šéf dělá pro uskuteční vašich snů, vašich hodnot? Nebo vám prostě jenom strčí výplatu, stravenky, a zbytek nechá na vás? Asi ano.

Zatím jsme, opakuji, ve stadiu pouhého respektu (= lhostejnosti) hodnot druhých. V tom lepším případě.

Pokud se v dnešní době budete chovat jinak, pokud se odpoutáte od davu maximálně pouze respektujících, stanete se lídrem. A to bez ohledu na to, v jaké oblasti působíte.

Zkuste si to

Předpokládejme, že víte, koho asi tak vedete, nebo chcete vést. Své děti, nějaké lidi v práci, nebo v jiné organizaci.

Za prvé nastražte své uši. Buďte jako lovec, který se snaží odchytit hodnoty druhých. Zkuste zachytit věci, které jsou pro ně důležité. Pokud je nezachytíte, nemůžete provádět uvědomělou činnost, která pomáhá lidem je naplnit.

Za druhé si položte otázku: „Co já mohu udělat a udělám pro to, aby toho on (ona) dosáhl(a)? Jak konkrétně mu (ji) s tím mohu pomoci?”. Nebo se na to druhé osoby zeptejte.

Doufám, že nedochází k nedorozumění: nejedná se o práci za někoho jiného! Nejedná se ani o žádné charitativní dary.

Každý člověk si opravdu musí dosáhnout svých hodnot sám. A dělá to podle svých schopností a možností. Je však rozdíl, mezi tím, pokud ho v tom okolí nechá plácat samotného, nebo mu s tím pomůže. Zatím je standardem to první: je nám jedno, zda k tomu má podmínky, prostředky, schopnosti, nebo zda se mu to daří, nebo ne.

Od toho jste tu Vy. Vaším úkolem lídra je pomoc a podpora při této činnosti, kterou chce dělat a dělá (a kterou asi bude dělat i bez ohledu na to, zda to Vy chcete, nebo ne.). Tím také osobním příkladem ukážete druhým lidem, že to možné je a že to jde.

A za třetí se pro nějaký z těch nápadů rozhodněte a něco dělejte.

Konkrétní příklad. Například se stává, že někdo chce více peněz. Fajn. Co vy můžete udělat pro to, aby jich dosáhl? Že mu je dáte? Nesmysl, který jsem popsal v poznámce k bodu dvě. Nalezněte s ním nějakou příležitost, aby jich mohl dosáhnout a pak mu s vytěžením této příležitosti aktivně pomáhejte.

Co rozhodně není aktivní pomoc při naplňování hodnot je nastavování různých kvót, cílů a tak podobně.

Stavění met či překážek na dostihové dráze není absolutně žádnou pomocí pro jejich překonávání.

Je faktem, že většina lidí má obavy, aby takové chování druhá strana nezneužila proti nim. To je v pořádku. Pokud se ohlédnete zpět za svým životem, zjistíte, že jste takových hrůz při svém rozvoji překonali již mnoho. Hrůza z toho, že jste opustili matčino lůno, hrůza z prvních krůčků, z první jízdy na kole, z prvních polibků, ... Postupem času, budete-li to dělat (samo to nepřijde) překonáte i tento strach.

Tu a tam se objevuje otázka, jak se zachovat, pokud má druhá strana hodnoty, které podporovat nechcete.

Jinak řečeno to znamená, že vaše mysl vám v tomto případě zatím ještě nedovoluje dělat nic jiného, než eliminovat, nebo respektovat. Takže pro začátek dělejte to, na co vaše mysl má. Pro začátek. Postupem svého uvědomělého osobnostního rozvoje (pokud jej tedy budete dělat) budete zaznamenávat, jak počet případů hodnot druhých lidí, které odmítáte, nebo které podporovat nechcete, klesá.

A lze jít ještě dále, než kam vás právě teď navádí tento článek.

Podle vědeckých výzkumů se v posledních třiceti letech stalo, teprve v posledních třiceti letech a ne dříve, že někteří lidé dosáhli s pomocí racionálního poznání (nemluvím o předracionálních přístupech) až takové úrovně osobnostního rozvoje, že už ani nerozlišují mezi hodnotami svými a hodnotami druhých.

Tohle si však schovejte až na potom. Zatím zkuste jenom to, k čemu vás nabádá tento článek:

Zkuste se chovat k hodnotám druhých lidí, jako by to byly vaše vlastní hodnoty.

Zkoušejte si to při každé vhodné příležitosti, na tom se to naučíte. A naučíte se při tom spoustě dalších věcí, protože bez nich se to prostě neobejde. Přijdete na ně při svých pokusech nejspíše sami. Lidí, kteří by vám s tím byli schopni kvalifikovaně a nejen teoreticky pomoci, je zatím proklatě málo.


Komentáře   

 
0 # Výborný článek, děkuji
Vlastimil Ott 2011-07-23 12:42
Srozumitelně napsáno a cítím v tom hluboký smysl. Mám o čem přemýšlet, díky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se