Dávejte do společného koše znalostí, důvěry a spolupráce více, než si z něho berete

Když ty máš jedno jablko a já mám jedno jablko, pak když si ta jablka vyměníme, každý z nás bude mít stále jedno jablko. Ale pokud máš nápad a já mám nápad, pak pokud si je vyměníme, bude každý z nás mít nápady dva.

George Bernard Shaw

Je faktem, že kdysi dávno bylo předávání znalostí nesmírně důležité pro zachování existence celé tlupy a tedy i každého jednotlivce. Každému bylo zcela zřejmé, že je důležité, aby co nejvíce lidí v tlupě umělo stopovat, lovit zvěř, rozdělávat oheň, atd., atd. Bez přežití celé tlupy neexistoval ani jedinec. Takže předávání a sdílení zkušeností, znalostí a dovedností bylo, jak naznačují archeologické vykopávky a antropologické studie současných tzv. primitivních kultur, vysoce ceněno, váženo až uctíváno a, zdá se, i prováděno.

Přešla tisíciletí.

Nastoupila doba globální znalostní ekonomiky. Pravidlo pracovníka, pro něhož jsou jeho znalosti jeho obživou, pravidlo, které bylo získáno životní zkušeností v dnešní době a dnešním světě, praví: „Čím více znalostí někomu dám, tím na tom budu osobně hůře. Samozřejmě, že chápu, že mojí tlupě (organizaci) se bude dařit lépe. Ale co je mi po ní? Když zdechne, přesunu se jinam.”

Lidé, kteří se svými znalostmi živí, jsou na jejich „jen tak pro nic za nic” rozdávání extrémně opatrní. V blogu Harvard Business Review jsme objevil článek, který doporučuje, jak tuto nedůvěru překonat a jak zařídit, aby nositelé znalostí ochotně spolupracovali. Já doporučuji něco jiného.

Doporučení „jak vytěžit znalosti z těch, kteří se znalostmi živí a jak je přimět ke spolupráci”, která jsou v článku Harvard Business Review uvedena, bych interpretoval asi takto: Začít s krátkými výkřiky o tom, jak jsou strašně chytří. Pak se jich občas zeptat na nějakou úplnou pitominu. Až se jejich ostražitost oslabí a důvěra ve vás, věrného ocáska (či spíše vocase) vzroste, jít na věc; asi tak, jak to dělá každý Zombík. A aby to nevypadlo až tak úplně blbě, lze jim za to i něco dát. Třeba hrst korálků, pár mincí, nebo tak něco. Anebo, což je ještě lepší, nahlas říkat: „My jsme to dokázali”. A pak lze navíc i psát do Harvardu články o sdílení znalostí, spolupráci a jak to zařídit.

V článku to sice není napsáno přesně takhle naplno (chcete-li přesnost, čtěte originály!). Přesto to tam, jakoby pod povrchem oněch rad, je.

Co s tím? Je to dobře, nebo ne?

Je to, podle mě, asi takový druh spolupráce, kterou chce policie po pachatelích závažné trestné činnosti: aby se tito nebránil, aby se zcela podřídili a aby řekli za nic co nejvíc. K čemu však asi tak může spolupráce, která je alespoň jednou stranou pociťována jako „čím více řeknu, tím je to horší”, vést?

Dokud budou mít lidé pocit, že jim sdílení znalostí způsobuje nevýhodu nebo dokonce újmu, nebudou ochotni, ne a ne a ne, znalosti sdílet. A nelze se divit, pokud se do své dobové skořepiny uzavřou ještě pevněji. Ne, že by to bylo jejich podstatou, ale proto, že my jsme si o to koledovali a tak jsme to dostali.

Jak tedy spolupracovat se znalostními pracovníky a jak zařídit, aby v organizaci své informace sdíleli?

Jsem názoru, že kromě změny řady hmatatelných opatření, jako jsou třeba systémy přijímání a odměňování, je třeba je třeba vytvořit psychologické prostředí, organizační klima, ve kterém lidi nebudou mít pocit, že je sdílení informací osobně ohrožuje. A jsou to lídři a nikdo jiný, kteří v tom musí jít příkladem ostatním. Jít příkladem znamená chovat se, jako že už to tak je. Konkrétně a jednoduše to znamená toto:

Lídři musí začít dávat, a pak v tom den co den pokračovat, do sdíleného koše znalostí, důvěry a spolupráce o dost více, než si z něho sami berou.

Tak lze i v dnešní době relativně snadno a bez průvodních škod získat lidi pro sdílení znalostí a udržitelnou spolupráci.

To, že taková činnost je o dost náročnější a vyčerpávající (a přínosnější a udržitelnější a perspektivnější), než oko šálící eskamotérské triky, které lze spatřit i v zájezdních putykách, o tom není, doufám, sporu. Kdo to dělá, ví o čem mluvím.

Možná, že za několik desítek let, možná i staletí, nebude již této činnosti zapotřebí. Lidi již nebude sdílení jejich znalostí osobně ohrožovat.

A do té doby to lídři musí vydržet. Zatím to vydrželi vždycky. Díky jim za to, že nás učili a učí být lepšími, než jakými jsme dosud byli.


Komentáře   

 
+1 # zcela
Lenka68 2011-06-19 23:14
sdílím názor že člověk nemá "křečkovat" informace a znalosti, a sdílet je dál. A to i přes to, že jsem utrpěla z této činnosti újmu větší než jen malou :-) Někdo s velkou touhou po moci tyto informaci použil ke svému zviditelnění, a vůbec naložil s nimi vůbec ne košer. Praktickou útěchou budiž to, že to udělal jen jeden člověk. Ti ostatní to velmi ocenili a ta štědrost se mi navíc nečekaně vrátila v podobě podpory, dlouhodobé. takže ano, sdílet. ale vědět že jsme lidé různí, a někteří jsou trochu krysky
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Újma
Martin Hájek 2011-06-22 00:30
Jistě, nelze očekávat, že to zabere u všech a že to nezpůsobí "dáváajícímu" krátkodobou újmu.

Lze zaručit, že je to správné.

A správné (ekologické, nebo výhra - výhra) chování v (ko)evoluci vítězí.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Důrazně mlčím
Jakub 2011-07-25 15:19
Pusťte si to nahlas, slyšíte? Ticho. Nemám k tomuto článku dalších slov.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # open source
Petr Smrkovský 2011-07-28 19:33
Martine,
krásný článek! Připomnělo mi to open source projekty a komunity kolem nich. Člověk časem s používáním pár či mnoha OS výtvorů dostane jistý pocit provinilosti, že bere, ale nic nedává. Začíná pak postupně pomáhat, i kdyby jen tím, že upozorní na chybu, navrhne vylepšení, zapojí se diskuse pro / proti vlastnostnem či změnám, v lepším případě se sám zapojí do vývoje. V takových komunitách se i omezuje vliv antivzoru vedení, kdy se vývojářský tým uzavře do své bubliny, kdy si navzájem přikyvují a nikdo nemá kritický pohled na věc. Dalším stupněm takovýchto zdravých výčitek svědomí pak je to, že sám začne uvolňovat do světa vlastní poznatky a projekty, čímž vrací v podstatě společnosti dluh za to, že mohl bezplatně využít nástroje od jiných. Je to návrat k výměnnému obchodu. Vždycky ale budou existovat konzumenti bez návratové hodnoty, s tím se holt musí každý smířit :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Open source, online komunity, normální organizace a lidský druh.
Martin Hájek 2011-07-28 23:59
Cituji Petr Smrkovský:
... Připomnělo mi to open source projekty a komunity kolem nich. ...


Určitě. Určitě je to tam.

U těch open source projektů, které opravdu dobře fungují (Mozilla, LibreOffice/Ope nOffice, Joomla, phpBB, milión Wiki, atd., atd.), zcela evidentně dochází k nárůstu sdílených znalostí. Nikoliv k odlivu, k vyčerpání hlav pár "zakladatelů", k čemuž zase dochází na té druhé straně spektra.

U open source projektů, nebo různých online komunit, je přímo mysteriózně nepochopitelné, proč a jak se něco chytí, a něco zase ne.

V organizacích, kde je denní face to face komunikace, je dosažení onoho kýženého výsledku, oproti těm online komunitám, skoro až k smíchu snadné (pokud šéf chápe, co je jeho úlohou). Účelově a promyšleně lze totiž ovlivňovat daleko více věcí: od přijetí pracovníka, popisu práce, každodenní činnost, motivaci, atd., atd. A hodně důležitou věcí je ta, o které píši.

Manažeři musí jít příkladem, neboť je to hlavně jejich chování, které je tím nejvíce nakažlivým.

Děje se to přesně tak, jak Petře píšeš: přes ono "hryzání svědomí". Každý duševně zdravý a přiměřeně rozvinutý člověk (a je úkolem výběrového řízení je, aby se tací do organizace dostali) je má, když nevrací. To je (nebo spíše dosud byla) evoluční výhoda lidského druhu. Žádný jiný druh tohle nedělá. (Ne, že by to bylo v genech, je to v memech lidské kultury).

Možná, že už to nepotřebujeme, možná, že o přijdeme, a možná, že taky ne. Jsou teoretické práce (např. Spirální dynamika (Cowan, Beck), nebo Integrální teorie (Wilber) a mnohé jiné), které prodlužují evoluci za naši současnost, a které píší o tom, že to bude naopak stoupat. Jejich zdůvodnění vypadá natolik rozumně, že to manažerům doporučuji dělat hned teď. Aby byli našimi lídry, ne naší brzdou a přítěží.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se