Dávejte do společného koše znalostí, důvěry a spolupráce více, než si z něho berete

Když ty máš jedno jablko a já mám jedno jablko, pak když si ta jablka vyměníme, každý z nás bude mít stále jedno jablko. Ale pokud máš nápad a já mám nápad, pak pokud si je vyměníme, bude každý z nás mít nápady dva.

George Bernard Shaw

Je faktem, že kdysi dávno bylo předávání znalostí nesmírně důležité pro zachování existence celé tlupy a tedy i každého jednotlivce. Každému bylo zcela zřejmé, že je důležité, aby co nejvíce lidí v tlupě umělo stopovat, lovit zvěř, rozdělávat oheň, atd., atd. Bez přežití celé tlupy neexistoval ani jedinec. Takže předávání a sdílení zkušeností, znalostí a dovedností bylo, jak naznačují archeologické vykopávky a antropologické studie současných tzv. primitivních kultur, vysoce ceněno, váženo až uctíváno a, zdá se, i prováděno.

Přešla tisíciletí.

Nastoupila doba globální znalostní ekonomiky. Pravidlo pracovníka, pro něhož jsou jeho znalosti jeho obživou, pravidlo, které bylo získáno životní zkušeností v dnešní době a dnešním světě, praví: „Čím více znalostí někomu dám, tím na tom budu osobně hůře. Samozřejmě, že chápu, že mojí tlupě (organizaci) se bude dařit lépe. Ale co je mi po ní? Když zdechne, přesunu se jinam.”

Lidé, kteří se svými znalostmi živí, jsou na jejich „jen tak pro nic za nic” rozdávání extrémně opatrní. V blogu Harvard Business Review jsme objevil článek, který doporučuje, jak tuto nedůvěru překonat a jak zařídit, aby nositelé znalostí ochotně spolupracovali. Já doporučuji něco jiného.

Doporučení „jak vytěžit znalosti z těch, kteří se znalostmi živí a jak je přimět ke spolupráci”, která jsou v článku Harvard Business Review uvedena, bych interpretoval asi takto: Začít s krátkými výkřiky o tom, jak jsou strašně chytří. Pak se jich občas zeptat na nějakou úplnou pitominu. Až se jejich ostražitost oslabí a důvěra ve vás, věrného ocáska (či spíše vocase) vzroste, jít na věc; asi tak, jak to dělá každý Zombík. A aby to nevypadlo až tak úplně blbě, lze jim za to i něco dát. Třeba hrst korálků, pár mincí, nebo tak něco. Anebo, což je ještě lepší, nahlas říkat: „My jsme to dokázali”. A pak lze navíc i psát do Harvardu články o sdílení znalostí, spolupráci a jak to zařídit.

V článku to sice není napsáno přesně takhle naplno (chcete-li přesnost, čtěte originály!). Přesto to tam, jakoby pod povrchem oněch rad, je.

Co s tím? Je to dobře, nebo ne?

Je to, podle mě, asi takový druh spolupráce, kterou chce policie po pachatelích závažné trestné činnosti: aby se tito nebránil, aby se zcela podřídili a aby řekli za nic co nejvíc. K čemu však asi tak může spolupráce, která je alespoň jednou stranou pociťována jako „čím více řeknu, tím je to horší”, vést?

Dokud budou mít lidé pocit, že jim sdílení znalostí způsobuje nevýhodu nebo dokonce újmu, nebudou ochotni, ne a ne a ne, znalosti sdílet. A nelze se divit, pokud se do své dobové skořepiny uzavřou ještě pevněji. Ne, že by to bylo jejich podstatou, ale proto, že my jsme si o to koledovali a tak jsme to dostali.

Jak tedy spolupracovat se znalostními pracovníky a jak zařídit, aby v organizaci své informace sdíleli?

Jsem názoru, že kromě změny řady hmatatelných opatření, jako jsou třeba systémy přijímání a odměňování, je třeba je třeba vytvořit psychologické prostředí, organizační klima, ve kterém lidi nebudou mít pocit, že je sdílení informací osobně ohrožuje. A jsou to lídři a nikdo jiný, kteří v tom musí jít příkladem ostatním. Jít příkladem znamená chovat se, jako že už to tak je. Konkrétně a jednoduše to znamená toto:

Lídři musí začít dávat, a pak v tom den co den pokračovat, do sdíleného koše znalostí, důvěry a spolupráce o dost více, než si z něho sami berou.

Tak lze i v dnešní době relativně snadno a bez průvodních škod získat lidi pro sdílení znalostí a udržitelnou spolupráci.

To, že taková činnost je o dost náročnější a vyčerpávající (a přínosnější a udržitelnější a perspektivnější), než oko šálící eskamotérské triky, které lze spatřit i v zájezdních putykách, o tom není, doufám, sporu. Kdo to dělá, ví o čem mluvím.

Možná, že za několik desítek let, možná i staletí, nebude již této činnosti zapotřebí. Lidi již nebude sdílení jejich znalostí osobně ohrožovat.

A do té doby to lídři musí vydržet. Zatím to vydrželi vždycky. Díky jim za to, že nás učili a učí být lepšími, než jakými jsme dosud byli.


Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se