Posviťte si na bubáka konkurence a pak se mu vysmějte

Bubák konkurence

V tomto doporučení pro vedení Vás chci vybídnout k tomu, abyste si v zájmu svého dalšího rozvoje, nebo v zájmu dalšího rozvoje komunity, organizace, či jakéhokoliv společenství lidí, které možná vedete nebo byste měli vést, posvítili na bubáka konkurence a pak se mu upřímně a zplna hrdla vysmáli.

Zaslouží si to. To proto, že nezpůsobuje rozvoj ani jednotlivce, ani kolektivu lidí, ani celé společnosti, ale naopak rozvoji brání.

Ukáži vám, kde asi tak najdete baterku. Svému bubákovi se pak už můžete (měli byste se) postavit tváří v tvář sami. Až z něho přestanete mít strach, až pochopíte, že není, pak budete schopni pomáhat ostatním lidem, aby i oni překonali toho svého.

Bubák konkurence je bubákem velmi zkušeným. Ač lze jeho embryonální podobu vysledovat hluboko do minulosti, své současné podoby nabyl, jak tvrdí ti, kteří se jeho genezí zabývají, někdy v období před třemi sty lety, v době osvícenství. Měl poměrně dlouhé dětství. Nakonec však přeci jenom svoji pubertu překonal a někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století naplno vplul do myslí velké části euroatlantické populace, a to bez rozdílu sociálního statutu a inteligenčního kvocientu. Od běžných kopáčů až po nositele Nobelovy ceny. My všichni jsme se stali v té či oné míře jeho obětí, ale ne každý jeho obětí zůstal.

Ke strachu před konkurencí jsme již vychovávání od útlého dětství.

  • Přidej, nebo budeš ve škole poslední!
  • Učeš se, nebo si tě žádná holčička nevezme!
  • Jez pořádně, nebo budeš nejslabší!
  • Nejez tak, nebo budeš tlustá a nikdo tě pak nebude mít rád.

Pedagogové a vychovatelé, kteří svého bubáka ještě nepřekonali, a kteří mají dobrý úmysl pomáhat dětem v jejich rozvoji, také významnou měrou přispívají k tomu, aby se bubák v dětských duší ještě více uchytil a ještě více znesnadnil jejich další osobnostní rozvoj. Vyhlašují pro své svěřence různé soutěže, které však nepojímají „jenom jako”, jako hru, ve které je smyslem se pobavit, pohrát a něčemu se naučit, ale ve které je smyslem doopravdy zvítězit nad konkurencí.

Alfie Kohn, odborník na vzdělávání, se dlouhou dobu zabýval tím, k čemu je soutěživost dobrá. Závěry jeho studia, které publikoval v knize „No Contest: The Case against Competition” (Žádný zápas: kauza vedená proti soutěživosti), jsou poměrně jednoznačné: soutěživost přispívá k rozvoji soutěživost. Tečka.

Nikoliv tedy, jak se mnohdy domníváme, k rozvoji fyzických schopností, jako je síla, mrštnost, vytrvalost, ani k rozvoji schopností kognitivních, ani k rozvoji charakteru, jako je vůle, odhodlání a podobně, a konečně ani k rozvoji emočních či sociálních schopností.

Jasně, že soutěživost přispívá k selekci toho nejlepšího výsledku (podle nějakých metrik), avšak v oblasti rozvoje lidské osobnosti přispívá jenom k rozvoji soutěživosti. Nic jiného se tam člověk nenaučí. A je také dobré si uvědomit, že v průběhu soutěže navíc dochází k oslabování fyzického a psychického zdraví soutěžících; to proto, že v průběhu soutěže (na rozdíl od hry) se organismus přepíná do stresového režimu. Z čistě biologického hlediska je vyloučené být ve stresu a zároveň se rozvíjet.

Není divu, že po pár letech takové výchovy vnímáme své okolí jako plné konkurence, kterou je žádoucí přinejmenším předběhnou, někdy až zcela eliminovat. A není pak divu, že ve třicítce tady stojíme s podlomeným psychickým a duševním zdravím. Někteří dokonce i s rozsáhlými poškozeními mozku. Zde odkazuji například na publikaci pánů Khalsy a Stautha Brain Longevity: The Breakthough medical Program That Improves Your Mind and Memory z roku 1997, nebo na knihu Adrenal Fatigue: The 21 st Century Stress Syndrome z roku 2001 od Jamese Wilsona. Pochopitelně, že podobných a velmi seriózních knih je k dispozici více. Kdo chce hledat a hledá, najde snadno.

To je, abych tak řekl, standardním stavem jednotlivce.

Pojďme ke společnosti.

Již dávno jsme si povšimli, že strachu druhých lze velmi dobře využít pro vlastní potřeby, a zlepšit tak své vyhlídky v konkurenčním boji. Mimo jiné lze na tom slušně vydělávat. Děsíme své potenciální klienty tím, že se v konkurenci neprosadí, pokud si nekoupí náš produkt. Parfém, mobil, službu, informační technologie, auto, kartáček na zuby, vlastně cokoliv, co je předmětem směny. A když se takhle ekonomika utěšeně hýbe a roste, říkáme ekonomickému růstu rozvoj a dokonce to nazýváme evolučním procesem.

V literatuře lze najít tři hlavní příčiny takového způsobu uvažování: buď je nositel takových představ ještě nedostatečně rozvinutý, nebo je již dostatečně poškozený, nebo, což je doménou konspiračních teorií, to dělá schválně, aby se popásl na mukách soutěžících stran a ovládl je.

V druhém desetiletí jednadvacátého století je již téměř nade vši pochybnost prokázáno, že volný trh ve smyslu převažující ekonomické ideologie dnešní doby nemá se skutečnou přírodní evolucí až na jeden prvek (oboje nikdo neřídí) vůbec nic společného.

Zde bych pro začátek doporučoval navštívit webové stránky renomovaného evolučního biologa Davida Sloana Wilsona, kde naleznete dostatek informací o (ne)souvislostech biologie, evoluce a ekonomiky. Když zjistíte, že je o čem přemýšlet, určitě si naleznete další témata. Pokud se však do toho vážně a s poněkud otevřenější, strachem neparalyzovanou myslí pustíte, uvidíte, že se tvrzení o pozitivní úloze konkurence v evoluci a rozvoji nachází asi tak na stejné logické úrovni jako tvrzení, že rakovina je pro nás božím požehnáním. Pravděpodobně si také všimnete, jak se tomu bubáku z plna hrdla smějete. A to je dobře.

Konečně se dostáváme k tomu, co dál. Smát se je jedna věc, jít dál je druhá. Takže jakým směrem pracovat se sebou, abychom sami sebe přestali poškozovat a abychom přestali škodit jiným? Kam, když ne ke konkurenci, ukazuje střelka kompasu rozvoje?

To je, myslím, trochu obtížnější, než jenom zbavení se toho, co tady bylo a je. Ne každému totiž vyhovuje odůvodnění, že to tvrdí nějaké spirituální, metafyzické či esoterické texty. Je spousta lidí, kteří k tomu potřebují nějaký hmatatelnější, pevnější podklad. Konstatuji, že vědecky jakž takž seriózních zdrojů je k tomu zatím relativně málo. Odhadl bych, že tak tisíce, oproti miliónům knih a kurzů nesoucích podtitul „Jak úspěšně konkurovat”.

Jedním z takových dobrých zdrojů je spirální dynamika iniciovaná profesore Clare Gravesem a značně rozpracovaná Donem Beckem a Chrisem Cowanem. V evolučně historickém i psychologicky rozvojovém kontextu vysvětluje, že ona soutěživost a konkurence jsou jenom určitou etapou v rozvoji jednotlivce a společnosti, nikoliv však etapou finální. Ukazuje také, jaké další etapy jsou před tím a jaké následují. Jiným takovým zdrojem je integrální teorie Kena Wilbera, která spíše rozpracovává systémový přístup směrem k rozvoji jednotlivce a člověka. Mohu také doporučit „Nonzero” od Roberta Wrighta. Všechny tři uvedené zdroje nespatřují budoucnost v návratu do minulosti, v návratu do jakéhosi předtechnického předracionálního Edenu, ale ukazují další navazující stupně rozvoje jedince a společnosti.

Jsou i další dobré zdroje. Toto však není výukový materiál, ale jenom nápověda pro moudré. Těm to bude stačit.

Pro ně nebude až tak obtížné pochopit, že bubák konkurence není skutečným, ale že žije pouze v nás samých. A jistě si najdou i způsoby, jak se s ním vypořádat. Postaví se svému strachu a nabídnou soupeři spolupráci, aby pak ve společné, tvůrčí a opravdu produktivní práci zjistili, že vlastně měli stejný bezdůvodný strach z toho druhého a společně se tomu u pivka zasmáli.

A co mám pro ty ostatní? Ať si klidně dál věří v to, že Tomáš Alva Edison byl prvním, který vynalezl žárovku, ať si dál klidně věří na to, že děti nosí čáp, ať si dál klidně věří na pozitivní úlohu konkurence v rozvoji jednotlivce a společnosti. Mě osobně docela stačí, když přestanou druhým lidem, ať už úmyslně, nebo ne, škodit. A když ne, tak ať počítají s tím, že budou čím dál tím více a častěji označováni za relikty, nevzdělance, zaostalce a primitivy. Taková už je evoluce a rozvoj. Kdo to nezachytí, má smůlu.


Komentáře   

 
0 # Jojojo a malinký problém
Tonda Boháček 2011-06-20 21:09
Děkuji, podnětný text.
Vidím to velmi podobně a zaujala mi Vaše zaujatost. ;-) A proto právě nechci ty, kteří horují pro konkurenci a soutěž označovat těmi vymezujícími pojmy. Protože ten démon soutěže se umí velmi dobře maskovat. Mimo jiné právě do slov vymezujících "ty druhé".
A byli-li bychom rádi, kdyby se změnili a začali spolu s námi pracovat na tom lepším pro zúčastněné, tak se nám to rozhodně nepodaří tím, že je označíme za "ty druhé," protože tím právě hrajeme jejich hru soutěže a ne naší - spolupráce. S bubákem soutěživosti je těžké bojovat právě proto, co zmiňujete v úvodu Vašeho příspěvku. Je od dětství pěstován a pevně zakořeněn v našem osobním systému nakládání s okolním světem.
Děkuji - ab
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se