Pokud dosáhneme nějakého úspěchu, nebo selžeme, obyčejně to něčím vysvětlujeme, něčemu to připisujeme. Například když mi ze střechy spadne na hlavu cihla, budu tuto událost vnímat (až se proberu, pokud se vůbec proberu, z bezvědomí) jako nahodilou souhru okolností, za kterou nemohu, která se prostě stává, a kterou nemohu ovlivnit. Jsou lidé, kteří tu samou událost budou vysvětlovat jinak. Například tím, že jsou prokletí, že si na ně zasedla nějaká vyšší síla, a že další rány budou nevyhnutelně následovat. Každý z nás máme, říkají psychologové, své atribuční styly, oblíbené způsoby vysvětlení (explanace) příčin událostí, které nás potkávají. Tyhle osvojené styly zpětně ovlivňují způsob, jakým žijeme. Někoho spíše posilují, jiné zase oslabují, a ještě jiným dělají ze života přímo peklo. Je veliký psychologický rozdíl, zda své přežití pádu cihly přičítám šťastné náhodě, nekvalitně vyrobeným cihlám, nebo své mimořádně odolné lebce, která prostě vydrží všechno.
Jelikož náš atribuční či explanační styl určuje nebo přinejmenším významně ovlivňuje, jak se budeme chovat při překonávání překážek a dosahování cílů, zda do budoucnosti vzhlížíme s chutí, nadějí a optimismem, nebo naopak, je záhodno a) si povšimnout jaký styl my nebo druzí lidé používáme, b) usoudit, jaké důsledky to na náš život, nebo život druhého má nebo bude mít, a c) popřípadě se rozhodnout, zda onen atribuční styl nenahradit nějakým vhodnějším. Nic z toho není, alespoň pro částečné optimisty, nijak zvlášť obtížné. A pro zatvrzelé pesimisty mám také optimistickou zprávu: optimismu se lze naučit (viz Martin Seligman: Learned Optimism).